Recenze - Novela Byl jsem při tom poprvé vyšla v roce 1971 a její děj se odehrává ve druhé polovině dvacátého století v USA, což je doba, kdy se do domácností rozšířil televizor. S masovou popularitou tohoto vynálezu pak zcela logicky začalo souviset jeho využívání v politice, stejně jako tomu vždy bylo a bude i v případě ostatních médií. Kosinski se tak ve své novele dotýká i s faktu, že právě televize se ve svém prezidenstském období snažil využít ve svůj prospěch J. F. Kennedy, kterému se pomocí krátkých veřejných výstupů v televizi podařilo docílit toho, že ho většinová americká společnost skutečně nekriticky považovala za takového, jak se prezentoval.
Kosinski vypráví příběh o tom, jak stačí pár náhodných událostí a fatálních nepochopení, aby byl mentálně zaostalý Chancy, zahradník bez práce i domova, katapultován do vysoké politiky, stal se televizní hvězdou, odborníkem na ekonomiku a čerstvým kandidátem na prezidenta spojených států. Chancy je však pouze jakýmsi nástrojem, na kterém Kosinski poukazoval na silný vliv médií. Stejně jako tomu bylo v reálném světe s Kennedym, také zde je Chancy díky televizi považován za jiného člověka, než jakým ve skutečnosti je. Stává se ikonou, nadějí světa potácejícího se v ekonomické krizi, optimistickým Mesiášem, kterého všichni zoufale potřebují.
To že u nás vyšla tato novela v překladu Jana Jiráka až o dvacet let později a že se stále těší všeobecnému zájmu, je pak jasným důkazem, že se Kosinskimu podařilo stvořit nadčasovou kritiku společnosti.
Génius, nebo idiot?
Stropnického dramatizace se příliš neliší od Ashbyho stejnojmeného filmu ze sedmdesátých let, v hlavní roli s Peterem Sellersem, což ovšem inscenaci v žádném ohledu nepoškozuje. Dramatizace textu v tomto případě zcela účelně slouží především k posouvání příběhu zahradníka Chancyho. V čem se Martin Stropnický od filmu poměrně zásadně liší je práce s charaktery. Postavy vinohradské inscenace Byl jsem při tom jsou, v duchu novely, zjednodušeny na jakési zažité typy, které by se poměrně bez problémů daly charakterizovat jednoduchými pojmy: blázen - zlatokopka - moudré stáří - prezident USA.
Díky těmto v podstatě protikladným přístupům k příběhu a charakterům, vytváří Stropnický minimalistickou a odlehčenou, avšak inteligentní podívanou, jež plně odpovídá koncepci Divadla na Vinohradech.
Nejvýraznější postavou je pochopitelně hrdina příběhu zahradník Chancy, omylem přejmenovaný na Chancyho Záhrabníka. Omyly a absurdní situace jsou vlastně, jak se zdá, Chancyho každodenním chlebem od doby, kdy musel opustit dům svého právě zesnulého pána.
Zatímco Kosinski popisuje svého antihrdinu v podstatě jako mentálně postiženého člověka, Ashby využívá mnohovýznamového anglického názvu „Being There", což v doslovném překladu může znamenat také „být tam", „bytost tam" nebo „je tam", a zobrazuje ho téměř jako bytost odjinud, což nejvíce akcentuje v závěrečné scéně filmu, kdy nechá Chancyho odejít po hladině jezera.
Stropnického Chancy stojí někde uprostřed mezi Ashbym a Kosinskim. Na jednu stranu je přerostlým dítětem se základními potřebami jídla, spánku a televizního záření, na straně druhé nevědomě vypouší z úst metaforická moudra s výzorem člověka nejen příčetného, ale až geniálního. Ostatně ani prezident USA v podání Jaromíra Meduny se není schopen rozhodnout, zda je Chancy idiot, nebo génius a jestli to vlastně nakonec není totéž.
Životní role Viktora Preisse
Vedle dvojrole Bouton/Champboisy v inscenaci Brouk v hlavě, je Chancy bezpochyby jednou z nejvýraznějších demonstrací talentu Viktora Preisse. I přes podivínskou povahu charakteru nesklouzává Preiss k popisnosti nebo karikatuře postavy. Jeho hrůza z toho, že musí opustit domov, ze kterého v životě nevyšel, je opravdová, stejně jako jeho úleva, když se ocitne v domě, kde bude zase dostávat teplé jídlo.
Martin Stropnický s Viktorem Preissem vsadili na nevinnou, naivní dětskost, která skvěle kontrastuje s okolním světem vysoké politiky a ekonomiky. Jediný problém který tímto pojetím vzniká je ale v motivaci Randové, takto bezhlavě se zamilovat do muže, který vlastně mužem není. Ostatně Randová Veroniky Žilkové je zcela plytká, o hodně mladší manželka umírajícího muže, která je prakticky neustále při chuti a z nepochopitelných důvodů tuto službu očekává od Chancyho, jako by se z ní vytratila původní Kosinskiho až přehnaná zdvořilost, na úkor jakési praštěnosti.
Do role podnikatele Randa obsadil režisér Stropnický Otakara Brouska, jež je přímo prototypem prvorepublikového finančníka se všemi jeho vytříbenými způsoby. Brousek dokázal postavě vetknout životní moudrost a nadhled umírajícího člověka, který najde v bezelstném Chancym konečné smření. Skvěle se s Preissem doplňují a společně vytvářejí na jevišti silnou dvojici, které je nesnadné sekundovat. Přesto se o to Jaromír Meduna v roli prezidenta USA a Jiří Čapka, jako rodinný doktor s úctou snaží.
Příběh, nebo skrytá hrozba?
Martin Stropnický se ve své inscenaci Byl jsem při tom zaměřil především na Chancyho příběh a na hrozbu toho, co se může stát díky několika omylům. Bohužel však občas sklouzává k jevištní popisnosti a nedává divákovi prostor domyslet si, co všechno se může stát.
Stejně jako kniha i film končí na pohřbu podnikatele Randa, dohadováním nad rakví, jestli by nemohl Chancy, jako muž bez minulosti, milovaný davy, kandidovat na funkci prezidenta USA. Stropnický však zbytečně dovypravuje příběh zvolením Chancyho a jeho omylem způsobeným jaderným útokem. Společnost tleská projektovanému atomovému hřibu a Chancy si láskyplně drží televizor se svým obličejem na obrazovce.
Stropnický tak nešťastně sklouzává právě k té popisnosti a absenci vlastního uvažování diváka, na kterou vlastně Kosinski ve své novele poukazuje. Právě to je rovina, která vinohradské inscenaci bohužel chybí a která je pro toto dílo poměrně zásadní. Jako by za všechno mohla prostá náhoda a nedorozumění, nikoliv absence zdravého rozumu. Přesto však patří Byl jsem při tom k inscenaci, kterou stojí za to navštívit. I kdyby to mělo být pouze kvůli strhujícímu výkonu Viktora Preisse.
Jerzy Kosinski: Byl jsem při tom. Překlad: Jan Jirák. Dramatizace a režie: Martin Stropnický. Dramaturgie: Martin Velíšek. Scéna: Lukáš Kuchinka. Kostýmy: Daniela Klimešová. Hudba: Petr Malásek. Hrají: Viktor Preiss, Veronika Žilková, Otakar Brousek, Jaromír Meduna, Jiří Čapka, Václav Vašák, Petra Hobzová, Vendulka Křížová a další. Premiéra 26. března v Divadle na Vinohradech
