reklama
 
 

Tak, vážení důchodci, teď se račte navzájem pozabíjet

3. 8. 2011 9:00
V románové satiře Jasutaka Cucuiho tečou potoky krve

Recenze - Harmonie Japonska stojí už staletí na delikátních pravidlech společenské hierarchie. Jenže, co by se stalo, kdyby japonská úcta ke stáří musela nakonec ustoupit nové „tradici" - nutnosti ekonomické efektivity?

V provokativní černočerné sci-fi grotesce Jasutaka Cucuiho nazvané Konec stříbrného věku jsou důchodci prohlášeni za všeobecné škůdce blahobytu a vláda jim dá „férovou" nabídku: oddělejte do jednoho měsíce všechny své vrstevníky v okrese a prokažte, že máte nárok na svůj důchod.

„Tak, vážení, teď se račte navzájem pozabíjet," prohlásí úředníček z Výboru pro regulaci obyvatelstva v jistém domově důchodců a krvavá řežba babiček a dědečků může začít. Není to nakonec jen společensky prospěšná čistka podle navýsost „racionálních" argumentů vlády, ale také dobrá zábava pro masy, které hltají novinky ze „stříbrné bitvy" prostřednictvím všetečných televizních reportérů.

Staříci napnou poslední zbytky svých sil i intelektu a pustí se do nelítostného boje. Pravidla jsou neoblomná: v každé zóně (po celém Japonsku jich je celkem devadesát) může být vítězem jen jeden člověk. Pokud se ale nerozhodne do třiceti dnů, všichni důchodci budou popraveni. Bude tím vyvoleným bývalý majitel cukrárny Kuičiró Utani, nevyzpytatelný trpasličí zápasník Šimao Inui, nebo chladně kalkulující profesor Tomohito Cubata? Válka může začít.

Kafka a bratři Marxové v jednom

Románem Konec stříbrného věku se českému čtenáři podruhé v krátké době představuje ósacký spisovatel Jasutaka Cucui. Stálice japonské literatury a zároveň její enfant terrible je i celebritou z televizních soutěží, scénáristou, příležitostným hercem a komentátorem popových žebříčků. V Japonsku je známý především jako představitel žánru sci-fi, jehož provokativní otázku „co by bylo kdyby" míchá se satirou, černým humorem a také důkladnou znalostí psychoanalýzy.

Stejně jako jeho souputník Kobo Abé (Písečná žena, Tvář toho druhého) si ale nemůže stěžovat na nezájem ani mimo sci-fi gheto. Je držitelem většiny nejdůležitějších japonských literárních cen (Tanizakiho cena, Kawabatova cena) a ve Francii obdržel Řád umění a literatury. Řada Cucuiho románů byla zfilmována,  z poslední doby stojí za zmínku dva animované filmy: barevná férie Paprika Satoši Kona (je u nás dostupná na DVD) nebo romantická fantazie O dívce, která proskočila časem (Toki wo kakeru shojo) Mamoru Hosody.

Pokud nepočítáme angažovanou povídku Stojící žena ze sci-fi antologie Vesmír je báječné místo pro život (1987), odbyl si Cucui českou premiéru vloni postmoderním literárním labyrintem Peklo. V něm si čtenář musel sám poskládat osudy hrdinů odsouzených k tomu, aby prožívali na onom světě pocity lidí, kterým za života ublížili. Konec stříbrného věku má mnohem blíže k Cucuiho povídkám, které vesměs stojí na rychlopalném jazyce a jednom bláznivém nápadu, jejž pak autor nekompromisně ždímá do poslední kapky absurdity.

V jednom příběhu z jeho dosud jediného anglického výboru Salmonela Men From Planet Porno japonská vláda například zakáže kouření a za zapálení cigarety může policie na místě provádět trest smrti. V jiné se milion úředníčků z celého Tokia vydá na masovou dovolenou, kde jako lumíci poslušně vpochodují do moře. Ne náhodou recenzenti této knihy popsali Cucuiho styl jako „Kafku kříženého s bratry Marxovými".

Hlavně je zavraždit humánně

Nyní česky vydaná bláznivá groteska „stříbrné bitvy" odkazuje na meziválečnou tradici dekadentních horových a erotických krváků žánru ero-guro a také její modernější podobu v béčkových filmových či komiksových vyvražďovačkách jako Versus, Ichi The Killer či Battlefield Basketball, kde se děj pohybuje na hraně surreálného humoru a logiky nesmyslu.

Úvodní premisu příběhu si navíc Cucui vypůjčil z populárního románu (a následných dvou filmů a komiksové série) Battle Royale od spisovatele Koušuna Takamiho. Jen místo středoškoláků, kteří na ostrově svedou drsný boj o přežití pod dohledem vládních úředníků, jsou Cucuiho hrdinové o něco pomalejší a rozvážnější. A narozdíl od klaustrofobické Battle Royale si při vraždění užijí víc srandy.

O bláznivé situace vskutku není nouze. Bývalý ošetřovatel ze zoologické zahrady se do bitevní vřavy vydá na slonovi a jiný si do ulic vezme velrybářskou harpunu. Trio kamarádek využije situaci a stylově se pomstí vilnému katolickému knězi, který je kdysi všechny svedl - přibijí ho na kříž a uříznou mu penis. V jednom okrsku se důchodci domluví a vražednou bitvu přesunou na sportovní stadión; z prodaných vstupenek jim můžou rodiny pozůstalých alespoň zaplatit důstojný pohřeb.

Čtenář si musí zvyknout na záplavu japonských jmen a zároveň jistou frustraci - sotva se postava na stránkách trochu ohřeje, hned ji Cucui nechá zabít, a přitom ještě na čtenáře mezi řádky ironicky pomrkává. Ostatně většina mrtvých odchází ze světa tak nějak „po japonsku" - smířena s osudem.

Fantastická fikce?

Při čtení Konce stříbrného věku si nelze nevzpomenout také na satirický pamflet Jonathan Swifta Skromný návrh, jak předejíti, aby děti irských chuďasů nebyly břemenem svým rodičům i zemi, a jak je udělat prospěšnými pro veřejnost. V němž v polovině 18. století s hranou vážností argumentoval, jak užitečné by bylo, kdyby si chudé irské vrstvy vypomáhaly v jídelníčku výživným dětským masem. Návrh vlády o vzájemném vyvraždění nepotřebných důchodců v Cucuiho románu je stejně logický…

Cucui napsal román už jako sedmdesátník (v Japonsku vyšel před pěti lety), ale je těžké ho číst jen jako pouhé stýskání si nad všeobecnou neúctou k staří. V Japonsku se tradičně penzisté mohli spolehnout nejen na pomoc státu, ale také své firmy a potomků; jenže ekonomická krize v osmdesátých letech tuto záchrannou síť řádně potrhala.

Válečná a poválečná generace na druhou stranu neumí být pro společnost nebo rodinu neužitečná. V rodinných hospůdkách a restauracích turistických čtvrtí jako je tokijská Asakusa velmi často narazíte na osmdesátileté babičky, které s vervou míchají nudle nebo alespoň nahřívají ubrousky a nosí je zákazníkům. I proto si Cucui utahuje z pasivity nynějších důchodců, kterým důchod jen zajistil pohodlné čekání na smrt. Jeden z hrdinů románu ostatně blahořečí vládě, za to, že pro důchodce vymyslela před smrtí aspoň ještě rozptýlení.

Cynický a nekorektní Cucui představuje Česku v Konci stříbrného věku trochu jinou podobu aktuální japonské literatury než cool autoři Rjú Murakami či Hitomi Kaneharová nebo melancholický Haruki Murakami. Jeho groteskní vize mají blíže k estetice manga komiksu nebo filmům režisérů jako jsou Takeši Kitano či Takeši Miike.

I Cucuiho hrátky s popkulturou ovšem mají závažnější rovinu společenské reflexe, poselství o moderní současnosti. Spisovatel tu domýšlí do konce kafkovské mechanismy úřední moci, karikuje jazyk politiků i jimi navrhované „racionální reformy nutné pro další blahobyt". Stejně tak zachycuje netečnost většiny společnosti vůči demografické krizi, jež by mohla umenšit naši spokojenost. „Humánní" řešení problému důchodců z Konce stříbrného věku možná není tak fantastická fikce, jak se na první pohled zdá.

Jasutaka Cucui - Konec stříbrného věku. Překlad Anna Křiváková. 186 stran. Doporučená cen 249 korun. Vydal Odeon, Praha 2011.

autor: Karel Veselý | 3. 8. 2011 9:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama