Wallinger (1959) - v Česku se už v roce 1997 se představil v pražské Galerii Jiřího Švestky - je přiřazován mezi konceptualisty a právě výrazný ideový potenciál z něj dělá respektovanou osobnost. Své přednosti potvrzuje i tentokrát, ač nadstandardní působivost tkví hlavně v načasování kolem Velikonoc a umocnění prostředím anežského kláštera.
Od Národní galerie měl k dispozici větší část klášterního komplexu, ale vybral si jediné místo: závěr hlavní osy kostela sv. Salvátora. Tam umístil svou proslavenou videoinstalaci Práh království.
Nejde tedy o horkou novinku; vytvořil ji před šesti lety a objevila se v roce 2001 na benátském bienále. Nicméně český divák má možnost vidět jedno z jeho klíčových děl a dojem z něho je jedinečný.
Přesto se nelze zbavit pocitu, že NG "hrála" už výběrem prostoru na početnější soubor. Wallinger se velkým tématům se sakrálním nádechem věnuje relativně často a s lehkostí, která je až k nevíře. Nabízely se tak minimálně ještě další dvě práce: videoinstalace Angel z roku 1997 a o dva roky mladší socha Ecce Homo, možná jeho nejslavnější dílo vůbec.
Práh království je pro Wallingera charakteristický. Má sociálně-politický akcent, reflektuje současné poměry a autoritativní praktiky, kterým vytváří jemný, ironicky zpochybňující přesah. Navíc se trochu - opět typicky - naváží do místního, tedy britského, prostředí.
Většinou si bere na mušku institucionalizovanou národní hrdost i mytologii britských tradic, tak jako v instalaci Oxymoron z roku 1997, kde červenou a modrou na britské vlajce nahradil irskou oranžovou a zelenou.
Práh království se odehrává na londýnském letišti, ale má obecnější význam. Zachycuje tranzitní prostor haly s cestujícími, kteří po příletu prošli pasovou a celní kontrolou. Velkoformátovou projekci, natočenou skrytou kamerou, provází hudba. Miserere italského skladatele přelomu 16. a 17. století Gregoria Allegriho, které je v Anglii časté při pohřebních obřadech.
Instalace je působivá, jediné "slabší" místo je možná právě v tom, že snad příliš odkazuje na britské reálie. Je to už sama hříčka v názvu (království nebeské x Spojené království Velké Británie a Severního Irska) a nakonec i hudba, která u nás tak konkrétní asociaci nevyvolává. Ale to jsou v podstatě drobnosti.
Wallinger inscenuje každodenní situace tak, že evokují něco zcela jiného; a stejné je to tady. Jednoduchý nápad, v podstatě banální prostředky na pomezí filmového klišé - zpomalený rytmus, pečlivý střih, specifická hudba - a přesto autor ukazuje malý zázrak transcendence.
Jsou lidé, kteří nemají rádi létání, ale skoro každý nenávidí úřední procedury na letišti. Dramatická proměna atmosféry venku a uvnitř je skoro hmatatelná: z každého, který je "oficiálními" dveřmi nakonec vpuštěn, něco spadne a hlavou mu bleskne jediná myšlenka: "Dokázal jsem to!"
Sakrální prostor, duchovní hudba, odpovídající výraz a chování vpuštěných, a nakonec i imigrační úředník coby sv. Petr u nebeské brány vytvářejí metaforu tak silnou, že člověka snad ani nemohou nenapadat kacířské myšlenky. Třeba že jedná-li se o nebeskou bránu, jsou už vlastně všichni mrtví. Což jen potvrzuje premisu spisovatele Borgese, podle níž člověk zapomíná, že je vlastně jen mrtvolou rozprávějící s mrtvými. Jsou lidé, kteří nám to umějí připomenout.
Mark Wallinger: Práh království. Národní galerie, Klášter sv. Anežky české. Výstava se koná do 21. května.
