Rozhovor - Inspirační fórum, pořádané jihlavským Mezinárodním festivalem dokumentárních filmů, představuje podobně jako samotný podzimní festival především platformu pro různé typy setkání a dialogů napříč různými (nejen) uměleckými oblastmi. Pozvání do Prahy letos přijali opoziční ruský novinář Vitalij Jaroševskij, režisér a pedagog Karel Vachek a také bosenský konceptuální umělec, hudebník a performer Damir Nikšić.
Damir Nikšić (1970)
Bosenský konceptuální umělec, který studoval na univerzitách v Miláně, Bologni a Sarajevu, žil ve Stockholmu. Věhlas získal sedmiminutovým videem z roku 2005 Kdybych nebyl muslimem, ve kterém se coby rodilý Bosňan zpovídá ze svých vášní i pocitů rozervanosti.
Jeho tvorba je založena na vlastních vzpomínkách a snech, do velké míry ovlivněných válečnými událostmi v bývalé Jugoslávii.
Nikšić rovněž působí jako zpěvák v r&b kapele Sing Sing. Jeho multidisciplinární díla dokumentující jeho etnickou rozpolcenost byla vystavována v Evropě i v USA, včetně 50. bienále v Benátkách.
„Snažíme se zvát hosty, kteří obvykle do České republiky nejezdí. Chceme, aby se s námi podělili o svou osobní zkušenost a inspirovali nás třeba i svými provokativními názory,“ přibližuje základní koncept kurátor fóra, režisér a producent Filip Remunda.
Program přitom sestává z části pro veřejnost, na kterou navazuje uzavřené setkání pro studenty uměleckých škol. Vedle rozvíjení dialogu o podstatných tématech současnosti tak fórum slouží i k rozvíjení připravovaných uměleckých projektů.
S Damirem Nikšićem jsme se sešli před jeho večerním programem a hovořili nejen o povaze jeho tvorby, která v mnoha ohledech přesahuje tradiční formáty, ale též samotnou škatulku umění, ale třeba také o charakteru současného evropského umění či důležitosti kultury pro každou civilizovanou společnost.
Nikšić se rozhodl obejít institucionální prostředí galerií a najít si své vlastní publikum pomocí Youtube. Komunikovat s lidmi přímo a pomocí svých performancí, u nichž si mnohdy vystačí s levnou kamerou a vlastním projevem. Většinu jeho současné tvorby tak lze najít na Youtube kanálu a přestože je převážně v jeho rodné řeči, svou povahou je velmi univerzální.
Pro Damira Nikšiće totiž rozdíl mezi globálním a lokálním není nepřeklenutelný, stejně jako rozdíl mezi lidovou zábavou a promyšlenou konceptuální tvorbou. Na první pohled jen další chlápek, co vyvádí před web kamerou. Jeho videa (z nichž celosvětově nejznámější je asi jeho anglicky zpívaný song If I Wasn’t Muslim) se však nesnaží poodkrýt jen etnické, kulturní či politické problémy Sarajeva, ale dotýkají se mechanismů, které ovlivňují každého z nás.
Aktuálně.cz: Jste především performer a i většina vaší videoartové tvorby má podobu performance. Co se skrývá za volbou této formy uměleckého vyjádření?
Damir Nikšić: Už na základní škole jsem hrál divadlo, také na kytaru v r’n‘b kapele a všechny mé aktivity se pořád točí kolem pódia. Když se podívám na pódium, hned vidím ty reflektory nahoře. Mám to rád. Je to jako obří televize, cokoli tam provádíte, se přenáší na diváky, se kterými navíc můžete přímo interagovat. Není tu žádná obrazovka mezi. A když se zbavíte infrastruktury v pozadí – protože pódium si nemůžete přinést sami na zádech jako šnek, nemůžete si přivléci celý cirkus – tak se dopracujete k video formátu, k levné video kameře, kterou můžete nosit všude sebou.
Kdykoli mě něco napadne, ihned se začnu nahrávat. V tu chvíli se z toho stává jistý druh dokumentování performance, nikoli však života. Neboť život znamená něco dělat, jenže mě jde spíše o zaznamenávání myšlenky než činnosti, prezentování myšlenky pomocí toho, že něco dělám. Chci něco vyjádřit, nikoli narcistně, spíše zachytit jakýsi tok mezi publikem a mnou. Mám myšlenky o všem možném, chci je pustit do oběhu.
A.cz: A nikdy jste se více nevěnoval tradičnějším, více esteticky orientovaným uměleckým formátům, jako je malba či socha?
Ale ano. A právě teď se snažím trochu změnit svůj vnitřní přístup k tvorbě a vrátit se zpátky k malbě. Dříve jsem pracoval s akrylem, ale teď bych se chtěl pustit do olejomalby, do obřích klasických pláten vyobrazujících všechno, co pokládám za podstatné. Protože můžu mluvit a mluvit dlouhé hodiny, jenže nakonec se vše podstatné stejně vejde do jedné či dvou vět, na nichž opravdu záleží.
Když pracujete na jednom plátně měsíce, tak můžete mít pocit, že se pokoušíte dotknout něčeho podstatného, co můžete druhým lidem odkázat, co po vás zůstane, co se jich může dotknout, co jim může pomoci si něco uvědomit. Proto si myslím, že malba je svrchované umění. Není jako socha. Socha je trojrozměrná, stojí přímo před vámi, ale malba je vlastně podvrh, ve skutečnosti neexistuje. Je naprosto konceptuální, neboť předstíráte perspektivu, linii, odlesky, prostě všechno. Ale nakonec se stává něčím mnohem reálnějším než cokoli jiného. Lidé si pamatují francouzskou revoluci díky jediné malbě. Jde vlastně o ideu.
Fotografie je něco naprosto odlišného, jde o dokumentaci jediného okamžiku. Ale malba, na které pracujete měsíce či roky, se stane dokumentací jediné čisté myšlenky. A v tom je něco hlubšího. Nejde o to, co představuje formálně, ale co představuje konceptuálně – jednu trvající a přetrvávající myšlenku. Proto mám opravdu rád malbu.
Když investujeme emoce, ptáme se, je-li to dobré, či špatné a začínáme přemýšlet o dobru a zlu. Snažím se tudíž poukázat na to, odkud se bere naše pojetí dobra a zla a jak snadno se obojí může prohodit v závislosti na tom, jak to vyslovíte.
A.cz: Mnoho vašich videí na Youtube pracuje s emocemi, se směsicí emocí. Přitom mám pocit, že spíš chcete, aby o nich divák přemýšlel, než si je užíval. Jakou reakci vlastně očekáváte – zneklidnění, pobavení či něco úplně jiného?
Obvykle si vyberu jednu větu či myšlenku a pak ji začnu interpretovat. Právě v tom spočívá performance – začínáte nějak utvářet a přetvářet myšlenku. Když to děláte, musíte do toho vložit nějaké emoce, jinak by šlo o prostý psaný záznam, jenom o onu myšlenku. V tom spočívá konceptuální rovina věci. Uprostřed stojí myšlenka, jednoduché tvrzení jako: „Tato místnost je rozlehlá.“ Pak jí začnete vyslovovat s různými emocemi. Najednou není jasné, zda je to dobře, či špatně. Když investujeme emoce, ptáme se, je-li to dobré, či špatné a začínáme přemýšlet o dobru a zlu. Snažím se tudíž poukázat na to, odkud se bere naše pojetí dobra a zla a jak snadno se obojí může prohodit v závislosti na tom, jak to vyslovíte.
Proč spolu vlastně nesouhlasíme? Nakonec se doberete toho, že na základě tónu hlasu. Takovéto tóny bývají běžně používány umělci, ale nyní a vlastně v průběhu celého dvacátého století je používají politici, kteří se stali performery a provokují lidi k reakcím.
Snažím se dekonstruovat politická prohlášení a vystoupení vlastními performancemi. Je to obrovská a náročná práce, protože se musíte dostat k opravdovému příkladu. Denně trénuji a jednou se k němu doberu. Učím lidi, přinejmenším v naší zemi, aby takovéto triky odhalili.
A.cz: A považujete se za politického či angažovaného umělce? Nebo co si myslíte o vztahu umění a politiky? Je veškeré umění politické?
Záleží na tom, jak se politické nástroje používají. Když je politická agenda skrytá či lstivá, snažím se na to poukázat a dekonstruovat to. V tomto ohledu se dotýkám politiky. Zároveň si nemyslím, že je to přímo politické. Já se nesnažím dělat to, co je náplní práce politiků, nesnažím se říkat, co máte dělat. Pouze poukazuji na to, co by se mělo udělat, co už mělo být dvacet let uděláno, co je opravdu nezbytné. Zároveň už je to nezbytné tak dlouhou dobu, že to přestalo být nezbytné – jinak by to přece muselo být vykonáno. Ignorováním se však z toho stane „ohraná písnička“, řeknou vám, proč s tím pořád otravujete? Protože je to nezbytné.
Můžete udělat skeč o pacientovi, který naléhavě potřebuje doktora už dvacet let. Takže je pro něj opravdu tak nezbytný? Určitě ano. Jsem tedy politický v tom smyslu, že se snažím odhalit podobné triky, lhostejnost a tak dále.
A.cz: Sám jste přitom založil vlastní Ministerstvo kultury Bosny a Hercegoviny…
Ano, protože to bylo nezbytné! Celých těch dvacet let.
A.cz: Šlo tedy o politickou, nebo uměleckou akci? Nebo o obojí?
Když to neuděláte sami, pustím se do toho já. Znamená to, že jsem ustanovil nějaké pseudo či alternativní ministerstvo? Jak by mohlo být pseudo či alternativní, když neexistuje žádný originál. Je to prostě a jednoduše první, originální ministerstvo kultury.
Jednoznačně uměleckou. Tato instituce měla vzniknout v roce 1995, ale v roce 2011 stále ještě neexistovala, tak jsem ji musel založit sám. Když to neuděláte vy, pustím se do toho já. Znamená to, že jsem ustanovil nějaké pseudo či alternativní ministerstvo? Jak by mohlo být pseudo či alternativní, když neexistuje žádný originál? Je to prostě a jednoduše první, originální ministerstvo kultury. I když neexistovalo dlouho, bylo první. Takhle vzniká historie. Pro konceptuálního umělce není důležité něco vytvořit, ale přinést ideu, která začne žít v myslích a srdcích lidí. V tomto případě ideu o nezbytnosti a potřebnosti ministerstva kultury. Že se mě na něj ptáte, dokazuje, že mé ministerstvo žije. Ve vaší hlavě. Zatím nevzniklo coby státní instituce, ale to neznamená, že já sám jsem líný. Já jsem alespoň něco počal a uchopil, v tom spočívá konceptuální tvorba (Damir Nikšić si tu hraje se spojitostí slovesa ‘conceive’ a slova ‘concept’ - pozn. red.). Ještě to nevzniklo, ale už to bylo počato a existuje to v lůnu myšlení.
A.cz: Můžete trochu přiblížit uměleckou skupinu Maxumim, kterou jste pomáhal založit v druhé polovině devadesátých let? Byl v jejím pozadí nějaký manifest nebo program?
Po válce se parta přátel z akademie, ale i mimo ni, včetně pár přátel z mé kapely rozhodla založit uměleckou skupinu. Ptali se nás: proč zakládáte skupinu? Jaký máte program? Tehdy bylo nutné mít nějaký manifest, ale já se tomu vzepřel a řekl jsem: ne, jde o zcela pragmatické rozhodnutí. Jeden umělec nedostane prostor vystavovat, ale skupina má větší šanci. Bylo nás deset, patnáct, to už je velké množství, v němž už dokážete zaplnit velký galerijní prostor. Bylo to spíše něco jako syndikát či odbory – můžete si zahrávat s jedním z nás, ale ne se všemi. Takže se z nás stal jistý druh faktu či politického nebo spíše uměleckého subjektu. To byl základní důvod. Šlo o umělecké rozhodnutí? Ale ano! Chtěli jsme vystavovat, chtěli jsme se dostat k divákům, šlo o komunikaci s publikem, o utváření vlastního publika. To bylo ještě před Youtube či sociálními médii. Dnes si můžete utvářet publikum sami, tehdy byla ještě potřeba galerie, tedy místo ovládané politickými stranami či jinými typy autorit. Takže i z vás coby umělců se musí stát jistý druh instituce.
My jsme prostě chtěli být upřímní. Mohli bychom si vymyslet nějaký program, něco velkolepého, ale holá pravda zněla prostě. Byli jsme první skupinou, která vznikla z takovýchto důvodů. I to je vlastně konceptuální rozhodnutí.
A.cz: Vaše videa jsou na Youtube dost populární. Máte pocit, že sociální sítě změnily nějak zásadně povahu současného umění? Je to pro vaši tvorbu vhodnější prostředí než galerie?
Nemusíte psát granty, potýkat se s institucemi. Vyhnete se světu uměleckých kritiků a kurátorů či uměleckých center. Co to vlastně znamená? V Evropě jsme se díky internetu dostali na úroveň, kde se americké umění nacházelo už v šedesátých či sedmdesátých letech. V Americe také neexistuje ministerstvo kultury či jiné instituce na podporu umění. Tam se musíte stát populárními „na ulici“, v běžných galeriích, až pak se dostanete do MoMA. V Itálii či jinde v Evropě u hnutí jako Arte povera šlo o opačný přístup: nejdříve se dostat do MoMA a až pak díky tomuto kreditu prodávat v menších galeriích.
Americká cesta zní: napřed prodávejte, staňte se institucí, tak si vás někdo všimne a zainvestuje nikoli do vaší tvorby, ale do její prezentace v prestižní galerii. A všimnou si vás proto, že jste důležití. Nevědí zatím proč, ale udělají si průzkum, seženou někoho, kdo napíše zasvěcený text, protože se z vás evidentně stal fenomén. Přímo na ulici. Jako bakterie. V Evropě jsme zvyklí vyrábět baktérie v laboratoři a až pak je vypustit do ulic.
S internetem a sociálními sítěmi se umění demokratizovalo, lze jej prezentovat bez toho, aby prošlo filtrem kurátorů. Ti vždy do mého díla nějak zasahovali, vylepšovali ho, nikdy tak nemohlo být samo sebou, protože se ho vždy snažili přizpůsobit instituci, galerijnímu prostoru. Najednou mi přišlo, že se odcizilo mému vlastnímu publiku. V roce 1997 jsem si řekl, že se pokusím toto institucionální prostředí obejít a vytvořit si vlastní publikum. Umělec není umělcem, pokud nemá vlastní publikum, ale jen pravidelné návštěvníky dané galerijní instituce. Oni tam nechodí, aby viděli jeho, ale protože věří, že to bude dobré kvůli jménu instituce. Na internetu máte publikum, které třeba do galerie či muzea nikdy nezajde, ale na váš kanál přichází, aby vidělo přímo vaše dílo.
A.cz: Mám pocit, že je to ale do značné míry odlišný druh publika. Na Youtube „soutěžíte“ s jinými youtubery, což dost často nejsou umělci, ale řekněme performeři v poněkud méně konceptuálním smyslu.
Ano, ale díky tomu je to vlastně obtížnější, nikoli jednodušší. Musíte vymyslet jazyk, jakým takové publikum oslovíte. Zároveň jde o prostředí, které může využívat i jakákoli galerie, je plně k dispozici. A často toho využívají. Přitom na rozdíl od galerie má na Youtube snadný přístup kdokoli. Věřím, že mým úkolem je vzdělávat „ulici“ a zároveň pochopit potřeby, které lidé běžně mají, a snažit se nacházet určitá řešení. Umění se konečně začíná podobnými tématy zabývat, protože jinak se z něj v poslední době stalo naprosté rokoko. Umění začalo být zcela hloupé a pošetilé.
Nechci soudit, ale řekněme, že z toho nejsem šťastný. Když jdu do luxusní restaurace a přinesou mi nějaký hnus, tak ho nechci jíst jen proto, že je to drahé. Přitom na první pohled poznám, že jde o šmejd, protože jsem něco podobného sám dělal. Je v tom tedy i část sebekritiky. A velká část současného uměleckého provozu se zaobírá jen ospravedlněním velkého toku peněz. S penězi snadno vznikají mizerné výstavy, bez nich by tak špatné výstavy nevznikaly, kurátoři by vybírali pečlivěji.
V okamžicích krize pozvou občas i mě, protože si všimnou, že přinejmenším patnáct tisíc lidí má rádo mé umění, takže se možná vyplatí je vystavit. Když ho vystavíme, lidé nás budou mít rádi a i vláda nám dá více peněz. Těžko říci. Každopádně jsem nikdy neprofitoval z doby, kdy se dařilo lépe. Protože když se daří, tak se peníze vždy utrácejí opravdu brutálním, pošetilým způsobem.
A.cz: Ale když se měla Umělecká galerie Bosny a Hercegoviny zavírat, tak jste ji sám okupoval a protestoval tak proti jejímu uzavření. Můžete tu situaci přiblížit?
Galerie se měla uzavřít pro veřejnost. Vláda nechtěla dále financovat sedm různých kulturních institucí. V naší ústavě a zákonech bylo pro takovýto krok několik dobrých precedentů. Zaprvé nemáme ministerstvo kultury. Každý se snažil tyto problémy zakořeněné už v ústavě politizovat, ale nikdo se nesnažil hledat řešení a diagnostikovat problém. Já se o to pokusil. Založil jsem ministerstvo kultury. A během té doby, co byla galerie pro veřejnost uzavřená, jsem ji okupoval a vytvářel denně krátký program včetně různých rozhovorů, ptal se různých lidí, kde vidí problém.
Pro mnoho lidí je kultura něco velmi abstraktního, většina politiků a lidí obecně neví, co to je a k čemu je to dobré. Jeden italský ministr řekl: „Kultury se nenajím.“ Nová generace politiků nechápe důležitost kultury, a proto naše země upadají.
Pro mnoho lidí je kultura něco velmi abstraktního, většina politiků a lidí obecně neví, co to je a k čemu je to dobré. Jeden italský ministr řekl: „Kultury se nenajím.“ Nová generace politiků nechápe důležitost kultury, a proto naše země upadají. Když se zajímáte pouze o zisk a stejně přitom neumíte rozpoznat, že kultura je kupříkladu hlavní důvod, proč k vám jezdí turisti, pak jste jednoduše hloupí. Nikdo nejezdí do Itálie jíst těstoviny, všichni chtějí vidět Michelangela.
Během okupace galerie jsem se snažil na všechny tyto věci upozornit. Popularizovat kulturu, nikoli jako cosi symbolického, ale jako základní předpoklad života. Můžete žít jako zvířata, která nepotřebují stát a další věci, ale pokud chcete civilizovanou a občanskou společnost, potřebujete kulturu. Bez ní jste jen zvířata.
A.cz: Jakou roli ve vašem umění hraje humor? Filip Remunda přibližoval Sarajevo coby nejzábavnější z měst bývalé Jugoslávie. Je pro vás tedy humor něco přirozeného, vycházejícího z místní tradice, nebo jde o konceptuálnější záležitost?
Humor je způsob, jak vypíchnout absurditu argumentace druhých. Když si uvědomíte, jak hloupé jsou řeči nebo skutky druhých, můžete udělat cokoli – od toho, že je vyobrazíte jako nebezpečné či důležité, že jejich řeči učiníte průzračnějšími a upozorníte, jak snadno mohou ovlivňovat lidi, co nad nimi příliš nepřemýšlí. Důležité je udělat taková porovnání a přijít na takové příklady, pomocí nichž se dostanete k samotnému jádru hlouposti podobných argumentů. Děláme to vlastně dennodenně, snažíme se odhalit hlouposti v jednání druhých tím, že dekonstruujeme motivy v jeho pozadí. V tom spočívá humor.
Odhalit tu rozumnou složku hlouposti, protože i za hloupostí je vždy nějaká úvaha. Je to jako jednání bez přemýšlení a vy rozklíčujete uvažování, které se v tom jednání skrývá. A právě to je zábavné. Jde o uvažování o racionalitě a logice, aniž bychom uvažovali o racionalitě a logice. Místo toho mluvíme o hlouposti a nerozumnosti.
A.cz: Mohl byste trochu přiblížit současnou uměleckou scénu v Bosně a Hercegovině? Je vaše umění typické pro současnou uměleckou generaci, nebo spíše patří k nějaké alternativě či undergroundu?
Dostává se mi hodně kritiky od kolegů, kteří stále věří, že umění je něčím symbolickým a nikoli nástrojem k přenosu myšlenek. Dostává se mi kritiky, že se chovám, jako bych byl underground, a přitom se ze mě stala veřejně známá soba. Stal se ze mě takřka mainstream, a když se z vás stane mainstream, kolegové vás začnou nesnášet a kritizovat. Jenže jedna věc je dostat se do mainstreamu pomocí veřejných peněz a odlišná věc stát se mainstreamem čistě pomocí Youtube a vlastní kapsy.
Říkají, jak je ten Damir Nikšić hrozný, že lidi manipuluje. Ano manipuluje, ale pomocí vlastních prostředků. A hlavně já lidi učím, aby se nenechali manipulovat nikým, ani mnou. I když s vámi manipuluji, nenechte se, buďte kritičtí. Snažím se prokopat cestu pro novou generaci umělců.
Přijde mi, že právě tady se nachází podobná hloupost a neschopnost rozlišovat, o níž jsem před chvílí hovořil. Říkají, jak je ten Damir Nikšić hrozný, že lidi manipuluje. Ano manipuluje, ale pomocí vlastních prostředků. A hlavně já lidi učím, aby se nenechali manipulovat nikým, ani mnou. I když s vámi manipuluji, nenechte se, buďte kritičtí. Snažím se prokopat cestu pro novou generaci umělců, kteří nebudou závislí na institucích a budou moci dělat umění prostě proto, že chtějí, budou si moci hledat vlastní jazyk a své věci hned realizovat. Jako v reklamě na Nike: „Just do it.“ Hned. Pomocí vlastních prostředků. Je to přeci vaše profese.
A.cz: Ale jestli se nepletu, žijete ve Švédsku…
Ne, už od roku 2010 žiji opět v Bosně a Hercegovině.
A.cz: No jo, to je problém s informacemi na internetu…
Ano, stále to je napsané na Wikipedii.
A.cz: Chtěl jsem se totiž zeptat, jestli není obtížné žít mimo svou domovinu a přitom vytvářet umění, které je svou povahou v něčem velmi lokální.
Až v poslední době je lokální, chtěl jsem ho učinit tak lokální, tak konkrétní, že se ve své podstatě stane globální. Protože když děláte příliš obecné, univerzální věci, tak se vytratí soustředění na jakýkoli problém. Když se soustředíte na hloupost jednoho města, ulice či malé části města, odráží se v tom hloupost celého lidstva. Neboť každý dělá chyby a je smýkán emocemi.
I díky tomu mám spoustu fanoušků a subscriberů na Youtube z Bělehradu, Záhřebu, z celého regionu, protože se v tom všichni vidí. Čím víc mluvím o Sarajevu, tím více z něj dělám příklad toho, jak se všichni vyrovnáváme s problémy. Jde o případovou studii in situ. A já nechci kritizovat kohokoli, kritizuji především sebe a své vlastní okolí a prostředí, čímž ale vlastně kritizuji každého, kdo se chová podobně.
A.cz: Na závěr bych se ještě zeptal, jestli pro vás působení v hudební skupině a konceptuální umělecká tvorba představují dva odlišné způsoby uměleckého vyjádření, nebo je mezi obojím kontinuita?
Všechno je propojené, tím, že se věnuji určité aktivitě, se jen snažím získat pozornost u různého typu publika. Ale přitom mi jde o stále stejná témata, vlastně především o téma kosmopolitismu. Když si půjčuji z nějakého žánru, třeba z world music, tak říkám, není to jen váš folklór, je to prostě hudba, která patří každému.
Můžeme sdílet dědictví různých etnik z celého světa. Kultura rokenrolu je má kultura. Vyrostl jsem na ní a mám k ní možná blíže než k místní muzice. Vlastně zcela nepochybně, protože o hudebnících, jako je třeba Jimi Hendrix či The Doors, vím více než o domácích zpěvácích a kapelách. Kultura je věcí volby, nikoli cosi předem nastaveného.
Můžeme sdílet dědictví různých etnik z celého světa. Kultura rokenrolu je má kultura. Vyrostl jsem na ní a mám k ní možná blíže než k místní muzice. Vlastně zcela nepochybně, protože o hudebnících, jako je třeba Jimi Hendrix či The Doors, vím více než o domácích zpěvácích a kapelách. Kultura je věcí volby, nikoli cosi předem nastaveného. Není pravda, že jste se narodili tady a tady, vše je dané a nemůže se z vás stát nikdo jiný. Sami se utváříme, vybíráme dobré věci z toho, co se nám z celého světa nabízí. Jde vlastně o určitý druh kulturní mise. Mísit různé vlivy je zcela legitimní, obzvlášť ve sféře umění. Když se podíváme například na okolní fasády, promítá se v nich mnoho nelokálních vlivů z různých kulturních center, třeba klasicismus, vlivů, které říkají něco obecnějšího o povaze moderních či evropských měst.
