Snad také to je důvodem, proč se letos stal laureátem Ceny Jaroslava Seiferta, kterou Nadace Charty 77 uděluje od roku 1986. "Porota ocenila jeho celoživotní básnické dílo a přihlédla rovněž k letos vydanému souboru vězeňské korespondence Magorovy dopisy," píše se v oficiálním zdůvodnění ceny pro básníka zvaného Magor.
Jménem Nadace Vize 97 přivítal přítomné exprezident Václav Havel. Ocenil, že Nadace Charty 77, jemu blízká svou ideou, už podruhé vybrala Pražskou křižovatku za místo udělení své ceny. "Obzvláštní radost mám, že ji uděluje mému příteli Ivanu Jirousovi. Už dávno o něm vím, že je dobrým básníkem," řekl.
Podle člena poroty Pavla Šruta je Cena Jaroslava Seiferta jen splácením včerejšího dluhu, který vůči němu oficiální kultura má. "Neoficiální cenu - tu z nejvyšších - už má dlouho. Zkuste si sami odpovědět: kolika českým básníkům se stalo, aby byli ještě za života inspirací, svědomím, vzorem i postrachem několika generací," řekl Šrut v laudatiu.
"Promluvím velmi krátce, a nikoli svými slovy, protože jsem upřímně dojat," uvedl čerstvý laureát. Místo díků zarecitoval Seifertovu báseň, kterou má rád.
"Jinak jsem pochopitelně rád, že se ocitám ve společnosti těch, kteří cenu Jaroslava Seiferta získali přede mnou," dodal. Prvním laureátem ceny byl Dominik Tatarka; jejími držiteli jsou Ludvík Vaculík, Ivan Diviš, Jiří Kolář, Josef Hiršal, Bohumil Hrabal, Milan Kundera, Karel Milota, Věra Linhartová a Josef Škvorecký.
Česká veřejnost mohla Jirousovu práci plně docenit až po listopadové revoluci, nejlépe v jeho sebraném díle Magorův zápisník (kulturně estetické eseje, portréty a programová prohlášení), Magorova summa (básnické dílo od roku 1975 do roku 1997) a Magorovy dopisy (listy z vězení pro Danu Němcovou a manželku Julianu).
Jako celek jsou výpovědí člověka, který se vzdal svého pohodlí a bojoval s komunistickou mocí, před kterou za žádných okolností nesehnul hřbet, výpovědí excentrika, který nejde daleko pro ostré slovo, rád se napije a je ochotný se prát, ale v jehož životním gestu nechybí pokora.
Ivan Jirous se narodil 23. září 1944 v Humpolci, odkud po maturitě odešel do Prahy na Filozofickou fakultu. Studium dějin umění nedokončil, krátce byl zaměstnaný jako redaktor čtrnáctideníku Výtvarná práce, psal pro Sešity nebo Mladou tvorbu. Má velkou zásluhu na formování svobodného myšlení v bolševických okovech: Jirous byl duchovním otcem a organizátorem českého undergroundu i jejího nejznámějšího zástupce, kapely The Plastic People of the Universe.
Základní tezi svého života, ale i svobodného umění vůbec, shrnul ve Zprávě o třetím českém hudebním obrození. Tu napsal jako reakci na policejní zásah při festivalu druhé kultury v Postupicích v roce 1974, jehož byl pořadatelem: "Je lepší nehrát vůbec, než hrát hudbu, která nepramení z hudebníkova vlastního přesvědčení. Je lepší nehrát vůbec, než hrát to, co si přeje establishment."
Sám se tak choval. Pro přirozeně svobodnou mysl, nepoddajnost ke komunistickému režimu a stovky textů musel skoro devět let prosedět v kriminále za vykonstruovaná obvinění z pobuřování nebo výtržnictví. Společensky byl postaven na okraj a musel vykonávat dělnické "disidentské" profese - vrátný, topič nebo pomocný dělník.
Jestli máme vyzdvihnout jedinou básnickou sbírku, která Jirouse nejlépe charakterizuje, pak to jsou Magorovy labutí písně. Psal je za zdmi litoměřické a valdické věznice v průběhu let 1981-1985 a projevuje se v nich jako člověk metafyzického hledání.
Chvíli se přiklání ke křesťanství, jindy zase k buddhismu, navazuje na prokleté básníky, myšlenkově i rustikální tematikou má blízko k autorům označovaným jako katoličtí modernisté: Demlovi, Březinovi, Durychovi i Čepovi. V Magorových labutích písních je vypsán vzdor i smíření člověka trpícího v nesvobodě.
A dnes? Mezi lidmi víc než podoba básníka žije obraz Jirouse-pijana, který kam přijde, tam všechny pouráží, udělá striptýz a nakonec možná i rozdá nějakou tu ránu. Že i on sám o takovou pověst dobře pečuje, dokládá historka z jedné besedy, kde Magor měl mluvit o zesnulém Andreji Stankovičovi:
Po půl hodině od začátku se rozrazily dveře a v nich vrávoral zpitý Jirous. Spustil těžko opakovatelnou palbu možností, jak opsat ženské přirození, a společně s přívlastky jako "špinavá", "smradlavá" nebo "hnusná" je mířil na jednu z uvaděček, která ho v tomto stavu nechtěla pustit do sálu. Pak před pobaveným publikem dopadl na židli a řekl "já jsem Ivan Martin Jirous zvaný Magor, český básník, a dnes večer vám tu budu přednášet!" A spustil -
"Okolo Panny Marie/ v závějích bílé hostie. / Je to tak správně, jak to je. / Od božích muk jde vůně sena, na vodě plave bílá pěna / pod vodou bílá břicha ryb. / Zbav nás, ó Pane, našich chyb. / Ukonči naše trápení. / Od božích muk jde vůně sena, zavadle voní lupení. / Třpytí se slunce kosám na ostří. / Třpytí se slzy na řasách vás tří. / Pán Bůh nás nenechá v starosti / Pán Bůh nás nenechá věčně plakat. / Nad sochou svaté Starosty / rozkvétá bíle akát."
Báseň z Magorových labutích písní - sbírky, která patří k tomu nejlepšímu, co současná česká poezie má.
