"Je to spíš maska," říká třiatřicetiletá umělkyně, která s oblibou vytváří nositelné umění. "Něco, co můžete mít na oblečení nebo na kůži. Masky jsou nejradikálnější právě tím, že jsou přímo na obličeji."
V roce 2017, kdy se stala finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého a zároveň absolvovala pražskou Akademii výtvarných umění, jako diplomovou práci představila elegantní roušky inspirované cestami po Asii. Romana Drdová však na tenkou látku tiskla fotografie tváří.
"Po návštěvě Číny mi ten nápad zůstal v hlavě," říká autorka, kterou lákala možnost, že by si člověk mohl nasadit jinou tvář, třeba i jiné rasy. "Je to kritika xenofobie a různých předsudků společnosti. Líbí se mi, že je možné beze slov, jen vizuálně šířit takovou informaci."
Romana Drdová vymyslela způsob, aby byl efekt co nejpůsobivější: fotografie tiskne na pružnou, přiléhavou látku podobnou plavkovině.
Na hydraulickém lisu pomocí kovové šablony vyřezává jednoduché tvary, které pak na stroji sešije k sobě. Masku lze vyvařovat, pro delší trvanlivost se dovnitř vkládá jednorázový kus antistatické látky, který je součástí balení.
Masky od Drdové bylo možné už v roce 2018 sehnat v New Yorku, kde byla autorka na uměleckém pobytu. Její práce padla do oka americké sběratelce Devon Dikeou, která ve svém časopisu Zingmagazine otiskla rozhovor s "umělkyní z Prahy" a jako dárek do každého čísla vložila jednu masku.
"Bylo jich asi dva tisíce. Z důvodu omezené časové produkce jsme je ale nechali vyrobit v Číně a vložili do časopisu, podobně jako se do módních magazínů vkládá vzorek nějaké kosmetiky," říká umělkyně, která tak roušku nosila už před dvěma lety.
Nejčastěji ji nasazovala v zimě, kdy byla nastydlá a nechtěla kolem sebe prskat například při cestě metrem. Je to ohleduplnost, kterou okoukala v Asii, a zároveň angažované gesto. "Netušila jsem, že to bude ze dne na den tak aktuální," říká autorka, která poslední várku asi 200 roušek rozdala nebo za dobrovolný příspěvek prodala zájemcům přes sociální síť Instagram.
Zájem ji těší, i když zatím jde spíš o okruh přátel a známých z umělecké scény. "Chytli se toho lidé, kteří jsou sami vizuálně kreativní, nevadí jim nosit tváře jiných a trochu tím provokovat své okolí. Je to projev vlastního názoru. V naší společnosti se stále setkávám s odsuzováním, aniž by o mně druhý člověk věděl něco víc," shrnuje Drdová. "Potěšilo by mě, kdyby se mezi lidmi víc rozšířil zájem o své okolí, kdyby se lidé svobodně projevovali svým oblečením nebo vzhledem. To je hlavní náplní těch masek."
Na jejich výrobu má nyní více času. Začátkem dubna měla začít pracovat v knihkupectví pražské Národní galerie, nástup se ale kvůli vládou nařízenému uzavření galerií odsunul. "Poslala jsem žádost na úřad práce, protože nevím, co se bude dále dít. Už jsem měla dost pobíhání mezi projekty a nejistoty, jestli poplatím účty. Teď bych chtěla něco stabilnějšího," říká Drdová.
Podobně to podle ní cítí mnoho jiných umělců, kteří se vedle vlastní tvorby musí živit něčím jiným. Často učí nebo vypomáhají v institucích, jako je právě Národní galerie.
"Většinou je to pro umělce choulostivé téma, jakou druhou práci zastáváte, protože často pracují jako grafici, fotografové nebo jako pomocné síly pro instalace v muzeích a galeriích. Je to absurdní, že večer vystavujete v instituci, kde přes den pracujete jako prodejní asistentka v knihkupectví. Ale jsem ráda v prostředí s lidmi, kteří mojí práci rozumí, a zároveň mi to dává řád a jistotu. Už před epidemií to byla obtížná situace, teď bude asi ještě horší," obává se umělkyně.
Přes existenční nejistotu vnímá současnou situaci pozitivně. "Je tu potenciál k proměně. Předtím to už bylo úplně na hraně, ničeho jsme si nevážili. Teď můžeme objevit, v čem jsme opravdu dobří a co nás v životě skutečně těší, protože jsme se konečně zastavili. Všímám si, že lidé jsou ohleduplnější, solidárnější. Snad nám dojde, že hnát se za ziskem není hlavní náplní života," uzavírá Romana Drdová.
