Rafani neštěkají, hned koušou do živého masa

Radek Wohlmuth
1. 10. 2008 16:00
Výstava ve Špálovce ukazuje svět plný násilí a obav
Foto: Radek Wohlmuth

Recenze - Erbovní barvou skupiny Rafani je černá, její členové se pro své akce často oblékají do stejnokrojů připomínajících uniformy a jejich typickým uměleckým projevem je více či méně vyostřená konfrontace. Černý a konfrontační je i projekt, kterým se skupina představuje v Galerii Václava Špály.

Výstava nemá název, což je jedním z projevů bobříka mlčení, který si Rafani uložili. Jiným je třeba to, že zrušili své léta vedené internetové stránky. Je to trochu paradox (nebo naopak logický vývoj), protože na začátku své působnosti komentáři překypovali. Teď tedy nechtějí vysvětlovat a je na divákovi, jeho emocích i fantazii, jaký význam do jejich prací vloží. Relevantní je jakýkoli přístup včetně naivního. Ostatně jistá naivita ve vyjadřování není cizí ani Rafanům. Vidět je to i ve Špálovce.

Také tentokrát hrají hlavní roli oni. Především v sérii videí se většinou konfrontují s něčím, co by se dalo velmi volně označit jako přírodní princip. Konfrontace je to direktivní, často založená na silovém vyhrocení vztahů. Mezi její průvodní znaky patří pokoření, "znásilnění", nebo přímo likvidace. V krátkých etudách je ilustrována různě.

Foto: Radek Wohlmuth

Třeba tak, že Rafani nabarví kozlovi rohy na černo, přičemž zvíře násilím přidržované za tlamu a bradku občas zoufale mečí; podobná dehonestující anabáze potká i koně, jemuž jeden z členů začerněnýma rukama listem kosy uřízne ocasní žíně. Asi nejdrsnější video zachycuje kapra, kterého Rafan položí na černý polštář a pistolí odstřelí.

Možná ještě víc zasáhne scéna, kdy jejich komando otrhá všechny listy stromku, který se jediný uchytil na vrcholku holé nehostinné skály, kde dokázal přežít. Na druhou stranu si Rafani lehnou do kachního výběhu a nechají si přes hlavy přehnat hejno těchhle chovných ptáků určených na pekáč, nebo se nechají smést proudem vody. 

Foto: Radek Wohlmuth

Zajímavé je video sestříhané ze sekvencí, v nichž jednotliví rozesmátí členové dostávají od mladé ženy facku. Jestli má jít o srážku bezelstně bezbranného s agresivním, tak to trochu skřípe. Smích je hraný, evokuje spíš výsměch. Nejsilnější je paradoxně moment, kdy "nic netušící" Rafani, kteří ale ve skutečnosti vědí, že je čeká úder, podvědomě zavírají oči a křiví obličej, ještě než se jim facka přilepí na tvář. Tenhle vedlejší produkt vypovídá o násilí a strachu z něj možná víc než cokoli jiného. 

"Atak" se nevyhne ani divákovi, který se v patře dostane mezi projekce, ze kterých se na něj ze dvou stran - zdí paneláku - řítí zvětšující se černé kruhy, aby ho stiskly mezi sebe, nebo snad rovnou na okamžik pohltily. Úzkost padá i z osamocených stínů květin na stěnách nebo "neviditelné" zdi, kdy řada napjatých provázků neprostupně dělí sál a může evokovat harfu, svéráznou pavučinu i struny kráječe v lidské dimenzi. 

Rafani se ve Špálovce vyjadřují obecně a symbolicky, i když se to nemusí zdát, jejich tématem je zase politikum - poprava, vězení, společenské násilí, stejně jako odkaz na vodní děla, to všechno se tam dá najít. Kdo by snad o sféře jejich zájmu pochyboval, pro toho utrousí fotografii Macka s Rathem v klinči, rozpůlený portrét prezidenta nebo škrtnutou pěticípou hvězdu.

Foto: Radek Wohlmuth

Pod\vědomí je pak věnován suterén galerie zaplněný dřevotřískovým labyrintem polosesutých stěn a nestabilitu ještě podporující podlahou z vysokého molitanu, který končí u zabouchnutých sektorových dveří s fabkou. Kdo je dokáže odemknout a vejít, může se zkusit podívat se na věci z druhé strany. Kromě toho se dostane k privatissimům Rafanů, na místo, kde jsou stále živé i staré události a lehce rozmazaní mrtví. (Rád jsem tě zase potkal, Beruško...)

Cíl Rafanů se nezměnil, není jím nic menšího než vyšší kvalita lidství. Dosáhnout jí chtějí tím, že se snaží tnout do živého. Je dobré si uvědomit, že tím "živým" budete i vy.

Rafani, bez názvu. Galerie Václava Špály, Praha 1. Výstava trvá do 2. listopadu.

 

Právě se děje

Další zprávy