Recenze - Bienále je pro většinu běžných diváků vždycky spíš trochu pruda. Jakékoli. Důvodem je hlavně to, že je nadstandardně velké - a to i v případě, že je tak malé, jako bývá to naše pražské, které se už počtvrté objevilo ve staré tovární hale v Thámově ulici v Karlíně a v sobotu končí.
Ta v podstatě povinná obsáhlost překračuje lidský rozměr a na člověku se to nemůže nepodepsat, takže výsledkem návštěvy takové přehlídky umění bývá po několika hodinách většinou totální únava, prostorový zmatek a vizuální chaos, které v důsledku přebíjejí všechno ostatní.
4. Prague Biennale v tomto ohledu nebylo výjimkou. Jak je tu několikaletým zvykem, chybělo navíc jeho „režisérům" Heleně Kontové a Giancarlu Politimu jasně definované konkrétní téma nebo jiný klíč, který by alespoň trochu usnadnil základní orientaci v jeho přečtení.
A tak se není čemu divit, že se v záplavě děl více než dvou set autorů z celého světa a téměř třiceti více či méně zřetelných kurátorských projektech utopil napoprvé skoro každý. Věci příliš nepřispělo ani to, že tady téměř absolutně vládlo malířství a fotografie, takže prostor byl většinou traktován monotónně ověšenou paneláží.
Letošní bienále se definovalo jako mnohotvaré, mnohostranné, multikulturní a ve stálém dialogu samo se sebou i se svým publikem. Jinými slovy bylo neuchopitelné, zmatečné a z pohledu celku rozplizlé v nijakosti. Kunsthistorici, galeristé, obchodníci s uměním, sběratelé i běžní návštěvníci měli v podstatě jedinou možnost, jak k němu přistupovat. Procházet je nazdařbůh a hledat autory, kteří je zaujmou jako jednotlivci.
Vzhledem k tomu, že každý byl zastoupen většinou jedním dvěma díly neměl ani tenhle přístup z hlediska nějaké objektivní platnosti valnou cenu.
Úroveň vystavených děl byla ke všemu dost rozkolísaná.
Co s tím? Všechno zlé je k něčemu dobré.
Nezúčastnění umělci tam třeba mohli v klidu najít ztracené sebevědomí, eventuálně ztratit zábrany k tvorbě.
Pak tady bylo několik objektivně skvělých prací, v první řadě „sebezraňující" video izraelské umělkyně Sigalit Landau - Barbed Hula.
Smyčka nahého dívčího těla, které na pláži krouží boky a protáčí jimi obruč upletenou z ostnatého drátu. Pravda, je to projekt z roku 2000, který jsem naposledy viděl někdy před dvěma třemi lety v Muzeu moderního umění v Haifě, ale zasáhne vždycky stejně.
Skvělý byl i fotografický cyklus Grzegorze Klatky Na cestě, zachycující v detailu přes přední sklo „prázdné" pohledy řidičů za volantem a fascinující byla malba tuší na plátně od Bernarda Mantze - The Left Hand of Darkness.
Z našich autorů určitě zaujala Eva Koťátková svým Domácím vězením - úplnou siluetou dítěte negativně vymezenou na sebe naskládanými učebnicemi.
Nezapadli třeba ani Jan Nálevka, Jan Haubert, skupina Ládví a fotografie Aleny Kotzmannové, které se přízračně objevovaly instalovány relativně daleko od sebe v těch nejrůznějších kontextech.
Ale ani ten, koho nezaujaly práce na zdech, nemusel odejít bez estetického zážitku prvotřídní kvality. Stačilo, aby rozčarovaně sklopil oči k zemi, protože podlaha staré tovární haly, poznamenaná letitým provozem nabízela takové kompozice, že by i Vladimír Boudník zaplesal.
A pak tu byly další možnosti, například začít si hrát. Lépe řečeno pohrávat. Dejme tomu tak, že člověk vyběhl někam za roh do sekáče, navlékl tam na sebe několik vrstev šatů a začal do těch vystavených obrazů vstupovat.
Pak stačilo párkrát stisknout spoušť a je tu obraz v obraze. Malá osobní sekce, exkurze po cizích příbězích - nebo třeba konečně srozumitelné téma nějakého příštího bienále?
