Recenze - Pokud je hrdina Pochoutky nejlepším a nejslavnějším jídelním kritikem své doby, pak bych ve světě tohoto románu nikdy nechtěl žít. Stejně jako mě může štvát, že jsem součástí světa, v němž patří francouzská spisovatelka Muriel Barberyová mezi oblíbené a hojně překládané autorky.
Hrdina románu - jehož jméno se nikdy nedozvíme - je slavný foodkritik obdivovaný světem a trpěný až nenáviděný rodinou. Druhý den má zemřít a v záplavě chutí, se kterými se celý život setkával, se zoufale snaží objevit tu klíčovou, určující...
Vzpomíná na události ze své minulosti, které souvisely s chutí, jídlem a pitím. Problém je, že hned od začátku jasně čtenáři vysvětluje, k čemu chce dojít. Čtenář se tak prokousává poměrně krátkým románem s vědomím, že odpověď stejně velmi pravděpodobně najde až na posledních stranách, a ve skutečnosti text sleduje úplně jiné cíle. Mezitím o hrdinovi vypovídají jeho příbuzní, přátelé, náhodní známí, kočka i socha v kanceláři.
Modernistický pokus?
Barberyová ve své 123 stránkové prvotině - pouze implicitně - odkazuje na modernistickou tradici (Prousta dokonce několikrát zmíní). Její dílko ale působí jen jako literární exhibice někoho, kdo se rozhodl realizovat nápad s komplikovanou časovou strukturou, množstvím hledisek vyprávění (v ich-formě) a zapojením "jazyka jídelních kritiků".
Neříkám, že v tomto ohledu selhala: román si je poměrně dobře vědom, jak a od koho čtenáři dodává trsy informací, kdo distribuuje fakta, kdo pocity a kdo vše distancovaně zapojuje do kontextu. Barberyová ale podle mě selhala jako spisovatelka.
Modernistické přístupy k organizaci vyprávění spočívaly i v jejich důkladném propojení se stylem, ve hře s jazykem, délkou vět, pořadím slov, dělením textu, literárními druhy a žánry. V Pochoutce se sice používá několik podobných strategií, ale není v tom rozeznatelný řád. Jako kdyby si to autorka prostě... chtěla zkusit.
Kombinace nekonečně dlouhých a extrémně krátkých vět (nebo slov oddělených tečkou) se prolíná textem nezávisle na vypravěčích. Je jedno, jestli vypráví hrdina, jeho rodina, žebrák na ulici nebo ona socha. Všichni píší, jako kdyby plodili esej do literárního magazínu, všichni používají komplikované věty a velkolepě neotřelé analogie.
Všichni "mluví" stejně vznešeně
Dokonce i když postavy nadávají (syn Jean), organizuje román věty do blazeované přešlechtěnosti, pseudofilozofování a výlevů ve stylu vášnivých dopisů romantických románů. Po obligátních urážkách se text zlomí do vět jako: "Byl jsem malinký a tys byl obrovský, tvá velká hřejivá ruka mě pevně držela a ten tvůj profil takhle odspodu vypadal jako profil nějakého císaře - a ta tvoje lví hříva!"
Žebrák pak píše podobným jazykem plným vznešených přirovnání společensky kritický sloupek do novin. Hrdinův kocour tvoří věty na 10 řádků s časovými vsuvkami v závorkách. Nejsofistikovanější stylistický krok Barberyová udělá v monologu hrdinovy manželky Anne: z jejího vyprávění o milující ženě v harému přejde text volně do er-formy a vypráví jeden odstavec nezúčastněně přímo o Anne.
V rovině stylu je ale nejotravnější hlavní hrdina, jehož texty zabírají většinu knihy a pravidelně se střídají s výpověďmi ostatních. Má to být nejlepší jídelní kritik na světě, ale představa, kterou román nabízí o jazyce kritiků, je přinejmenším zvrhlá. Dokonale naplňuje to, čemu s kamarády říkáme "verbal mindfuck" - překombinované konstrukce pocitových popisů, přirovnání a nekonečných přívlastků.
Popis jedení chleba jako "tance čelistí s bělostnou střídou" je ještě nic proti následujícímu odstavci. Ten popisuje hrdinovo mladické setkání s guruem jídelních kritiků a je skvělým příkladem jazyka vinoucího se více či méně okázalým způsobem celým románem:
"Bylo to mistrovské školení, jeden z těch dnů, kdy na sebe vzal roucho duchovního vůdce, pozval mladé evropské kritiky jídel, květy v rozpuku, aby s nimi společně povečeřel a mohl jim z výše své stolice jako nejvyšší velekněz kázat a předávat své řemeslo několika málo ohromeným posluchačům. Papež na trůnu mezi svými kardinály: na těchto gastronomických koncilech, při nichž bez výjimky vládl vybrané elitě, bylo cosi z pompézní velikosti mše. (...) Byl jsem paralyzovaný. Zkameněl jsem jako ambiciózní, leč plachý mladík, jenž je poprvé představen svému Kmotrovi, jako venkovan na svém prvním pařížském večírku, jako vyplašený fanoušek, který se náhle setká se svou milovanou Hvězdou, jako obyčejný švec, který se podívá do očí princezně, jako začínající autor, který poprvé pronikne do chrámu svého vydavatelství. On byl Kristem a u této Poslední večeře jsem já byl Jidášem, ne proto, že bych chtěl zradit, ale proto, že jsem lhal. Zbloudil jsem na Olympu..."
Kdyby tak psal pouze hrdina, budu čtenářsky trpět, ale přijmu to jako nenapadnutelný, umělecky motivovaný způsob myšlení. Když tak píší víceméně všichni vypravěči (podobné přirovnání s Kmotrem najdeme i u zmíněného žebráka), jde prostě jen o exhibicionismus, neschopnost formálně rozlišovat mezi různými vrstvami románu.
Koncept ale drží pohromadě
Románu naopak napomáhá snaha udržovat původní nápad. Hrdina čas roztahuje, dlouze vzpomíná na jednotlivé události a soustředí se na jednotlivosti. Naopak ostatní postavy mají tendenci čas smršťovat, případně roztahovat a smršťovat, jít napříč mnohem delším časovým obdobím, připomínat víc událostí, vyslovovat se k obecnějším věcem.
Hrdina na svou nukleární rodinu takřka nemyslí, soustředí se na důležité i unikavé události a prchavá setkání s neznámými lidmi. Např. jak se cítil, když poprvé ochutnával určitá jídla či pití, jak opojné bylo sledování jiných při jídle, zážitek z konverzace venkovanů během stolování.
Naopak ostatní rodinní vypravěči osobní vazby k hrdinovi dopodrobna rozebírají. Autorka velmi střídmým přísunem faktů nutí - což je pozitivní - čtenáře kreslit si genealogii rodiny, ujasňovat si příbuzenské vztahy, shromažďovat konkrétní data. Čtenář třeba postupně rekonstruuje, zda "bratranec" a "Paul" je stejná postava a jaký je její vztah k hrdinovi (strýci).
Rozhodně netvrdím, že Pochoutka nemá víceméně promyšlenou strukturu toho, co a kdy chce říct. Zásadní problém mám s tím, jakým stylem (bez podobně rozeznatelného řádu a pravidelností) nám své nápady zprostředkovává. To však možná nebude vadit čtenářům, kteří tak obdivují její bestseller S elegancí ježka (v Česku vyšel s úspěchem na jaře). V něm podobně problematickým způsobem ambiciózně popularizovala filozofii pomocí dvou hlavních paralelně vyprávějících postav.
Román Pochoutka se v první rovině významu snaží čtenáře přimět (spolu)rekonstruovat život slavného člověka, který se různým způsobem jeví veřejnosti, své rodině i sám sobě. Nabízí kombinaci postupů typických pro modernistický román a specifického typu životopisu tematizujícího několik mediálních obrazů jedné osoby. To druhé se mu podařilo, první ne...
A pokud vám jde i o stylistický zážitek, doporučil bych sáhnout po klasických modernistických románech, z nichž některé si podobně hrají s životopisným konceptem. Jenže já jsem kritik, který si o sobě na rozdíl od hrdiny - hned na prvních řádcích - nemyslí, že je "vládce, král zářící jako slunce, konzul..." Takže rozhodnutí nechávám na vás, 123 stran koneckonců není tak moc.
Muriel Barberyová: Pochoutka. Přeložil Petr Christov. 128 stran, doporučená cena 219 korun. Vydal Host, Brno 2009.
