Recenze - Pokud jste uměnímilovní cestovatelé, dopřejte si víkend v Plzni. Ve třech galeriích umístěných na jedné nedlouhé úsečce tu najdete tři hutné výstavy, na které vám bude odpoledne krátké. Tedy popořadě.
Smetana ze Skály
V Galerii města Plzně najdete velkou retrospektivní výstavu Franty Skály nazvanou... Franta Skála. Jestli vám unikly jeho výstavy v pražském Rudolfinu, nebo si je budete chtít po letech připomenout, zde je pestrý výběr z výtvarníkovy novější tvorby. Ve stejných prostorách jsme mohli nedávno vidět dílo Jaroslava Róny; galerie s bývalými členy skupiny Tvrdohlaví sází na jistotu.
Zároveň si snadněji připomeneme styčné body obou výtvarníků, jež živily mytologické mystérium někdejšího seskupení. Oba dva jako by budovali kulty a oltáře nějakých dávných zapomenutých božstev. Róna je maluje a hněte, Skála jako by spíše nalézal - nebo opravoval. Paradox Tvrdohlavých spočíval v tom, že chtěli tvořit umění srozumitelné laikům, ale zároveň tematicky odbíhali mimo realitu do jiných časů a prostorů.
Přínosem Skály je jeho navracení minulosti k dnešku. Ve svých plastikách a instalacích vychází z nalezených předmětů, jež skládá k sobě nikoliv podle surreálné logiky snu a absurdna, ale spíše naopak: ukazuje, že ony předměty jako cedník a samorost, kus plastu a elektrický odpor k sobě nějak vždy patřily. Časem omleté kusy tvořící jakési nové stroje budoucnosti oznamují kolaps času. Minulost a budoucnost se zřítily do přítomnosti a jediné vodítko, které nám zbývá, je jejich pohádková krása a spekulativní účel.
Je tu od každého trochu: retro hřebeny, kytary-samorosty, nazvětšované mikrofotografie, tajemná skříň pro voajéry, gigantický brouk z hlubin lesa i Skálův snad nejpovedenější cyklus mořské nymfy, které vytvořil z mořských řas během umělecké stáže ve Spojených státech. Úžasný nápad i provedení; magický dojem. Podzemní prostory galerie dávají šanci dílům mystičtější povahy - jak předtím u Róny, tak nyní se Skálovými lodicemi a jejich podivnou posádkou.
Osobně se nicméně domnívám, že Skálu je třeba vidět raději vzácně. Jeho neúnavný kreativní talent a píle jsou očividné, většina jeho prací má šanci vás nadchnout i pobavit, ale ve větším množství a opakovaných dávkách začínáte cítit, že tu něco chybí. Že přesah, který poskytuje, nepřesahuje dost daleko.
Hrozí, že se na jeho tvorbu začnete dívat jako na zábavu či na kutilskou olympiádu. Samotného mě to zaskočilo, ale permanentně překvapující Skála začne v dlouhodobém horizontu unavovat.
František Skála. Galerie města Plzně, Dominikánská 2, Plzeň. Výstava trvá do 11. 9. 2011.
42 a smysl vesmíru
Západočeské galerii v Plzni, jejíž dvě výstavní síně se nacházejí kousek pod náměstím v Pražské ulici, se povedl opravdový kousek. Obě výstavy jsou objevným vyústěním práce externích kurátorek Marie Klimešové a Martiny Pachmanové.
Začněme galerií Masné krámy, která ještě před lety hostila méně zajímavé regionální expozice, ale v poslední době se probouzí k novému životu. Nyní návštěvníkům přináší objev v podobě zveřejněné sbírky MUDr. Jana Vykoukala, který se půl století specializuje na tvorbu Skupiny 42. Podařilo se mu vytvořit co do počtu i kvality mimořádnou kolekci, nyní poprvé zveřejněnou jako celek.
Výstava nazvaná Věci umění, věci doby: Skupina 42 je výborným doplňkem k expozici Konec avantgardy? Probíhající v pražské Městské knihovně a nabízí nové pohledy jak na tvorbu Skupiny, tak na umění 30. a 40. let. Dr. Vykoukal shromažďoval i rané práce členů skupiny ze 30. let, v nichž doslova kvasí tvůrčí hledačství a rodí se pozdější polohy.
Nepřekvapí obvyklá fascinace kubismem a surrealismem, kterou si téměř povinně procházel nejeden malíř oné doby. V některých případech můžeme hovořit až o epigonství - například Surrealistická kompozice Františka Hudečka z roku 1938 vyznívá jako cvičení v napodobování techniky Salvadora Dalího.
Zároveň můžeme sledovat, jak od konce 30. let přibývá přístupů, které budou válečným létům dominovat. Motiv „divadla světa", ztracených iluzí, ohlížení se za bezpečím minulosti, motivy vyprázdněného města. I když výtvarníci Skupiny 42 považovali v intencích textů Jindřicha Chalupeckého město za nový mýtus a novou současnější realitu, jejich ulice jsou často liduprázdné; případně s chodci proměněnými v konstruktivistické struktury či zapomenuté strojky. Všeobecný pocit znehybnění vpečetěný dobou je evidentní i na zmíněném Konci avantgardy.
Díla z Vykoukalovy sbírky mnohdy představují osobní, intimnější tvorbu vybraných umělců, nechybějí ani některé ve své době pokrokové experimenty jako Hudečkovy výrazné fotografiky, příklony k primitivismu, studie k obrazům či ne moc často vídané Lhotákovy surrealistické koláže (na jedné z nich vidíme předznamenání jeho fascinace ženou s amputovanou paží - na koláži Žena-hřib vyrůstá z dívčí blůzy hlava jako nějaký pahýl původní končetiny). Expozice má velmi silnou auru doby, dýchne na vás smutkem periferií a tvůrčími zápasy v nejistých časech.
Jen je třeba upozornit, že pokud budete mít s sebou malé děti, kustodka vám bude v patách a bude vás znervózňovat varovnými výkřiky při každém prudším pohybu či zavýsknutí potomka. Není to úplně příjemné. Možná by galerie mohly vzít na vědomí současný baby-boom a z něj vyplývající nároky.
Věci umění, věci doby - Skupina 42. Výstavní síň Masné krámy, Pražská 18, Plzeň. Výstava trvá do 18. 9. 2011.
Légerní expersionismus paní Gali
Už jen do neděle můžete navštívit další skutečný objev - expozici Madame Gali ve výstavní síni „13". Podobně jako v případě výstavy Růženy Zátkové (do konce července v Císařské konírně) se tu jedná o znovuobjevenou malířku, která upadla ve druhé polovině 20. století v naprosté zapomnění. Obě byly vytěsněny z výtvarných dějin z různých důvodů, ale jeden měly společný: byly to ženy a jako takové neměly v patriarchální historii umění minulého století šanci.
Marie Provázková provdaná Galimbertiová (1880 - 1951) získala kvalitní malířské školy ve Vídni a Mnichově. Počátkem století se volně pohybovala uměleckým světem Evropy, zejména však Paříže, kde absolvovala studijní pobyt u Fernanda Légera. V roce 1917 se (na rozdíl od světoběžnice Zátkové) vrací do Čech, stává se členkou několika uměleckých sdružení, ale žádného zvláštního ohlasu se jejímu dílu nedostává. Kritici často skončili u odhalení malířčiných kubistických a expresionistických vzorů.
Přitom pohled na obrazy Madame Gali, jak jí přátelé říkali, vás okamžitě přesvědčí o mimořádném talentu. Bez ohledu na vlivy výtvarných směrů (dokonce lze říci navzdory jim) plátna Marie Galimbertiové ohromí dokonalým cítěním prostoru a silnou dávkou citu, který je v nich přes veškerou rozvážnost zakódován. Sama malířka byla osobou spíše introvertní, její dílo však hovoří o bohatém vnitřním životě.
Co se prostoru týče, dociluje iluze plasticity krajiny a zároveň neupozaďuje pozadí. Všechny prvky obrazu promlouvají se stejnou intenzitou, doslova se na divákovo oko hrnou v záplavě tvarů a originálních barevných škál. I prostá volba barev napomáhá prostorovému uchopení.
Byla také obdivuhodnou „koloristkou", jakkoliv se takové slovo zdá odkazovat spíše k omalovánkám. Neuzavírala se v žádném stylu ani tematice, s chutí malovala krajiny, zátiší i portrétry.
Její výtvarná nezařaditelnost se snoubila s nezařaditelností sexuální. Po rozvodu s manželem se stala intimní přítelkyní milenky Josefa Váchala a tento neobvyklý trojúhelník vydržel řadu let; k nevalné Váchalově spokojenosti. Ten o Galimbertiové napsal, že maluje jak anděl, ale šíří zlé fluidum. Z autoportrétu, který je emblémem výstavy, na nás hledí paní zdrženlivá, až přísná, zároveň jakoby unavená a znehybnělá. Její dílo je pravým opakem.
Madame Gali. Výstavní síň „13", Pražská 13, Plzeň. Výstava trvá do 24. 7. 2011.
