Tak trochu pouta, z nichž se snadno může stát i oprátka, a ruce, které mohou stejně tak dobře vázat jako být uvězňovány nebo se osvobozovat. Lano je červené, i když tady se hodí spíš slovo rudé jako krev. Pokrevní pouta.
Práce jedné z našich nejzajímavějších vizuálních umělkyň Míly Preslové (1966) nejsou nikdy jednoznačné a skoro vždy dokážou svým tichým nenápadným způsobem vzbudit pozornost.
Subtilní, přitom dobře patrné detaily, které nezřídka odkazují k fenoménu času a mezilidským společenským, citovým či rodinným vztahům, umějí zneklidnět a přimět k přemýšlení.
Vnímáno obecně, má Preslové výstava jako ostatně obvykle velký potenciál. Je silná, se schopností hluboké výpovědi, přitom neagresivní. Je téměř rozjímavá, dokonale subjektivně objektivní - vychází z vlastní zkušenosti, která je ovšem vlastní všem. Ale to vše musí mít alespoň v jejím případě téměř bezpodmínečně odpovídající rámec. A ten na nábřeží kpt. Jaroše bohužel chybí.
Na to, aby mohl člověk Rituál rozklíčovat neřkuli zažít, potřebuje čas a klid. Jestliže toho prvního se mu ještě může za volantem v ranní nebo odpolední špičce dostat, toho druhého nebude mít ani v jednom případě rozhodně nazbyt. Troufám si říct, že vzhledem k objektivní ne/pozornosti, která je v tomto úseku skoro věčná, zbude z více než zajímavého projektu jen až příliš tichá pošta.
Preslová disponuje osobitou ženskou citlivostí a smyslem pro jemně předávaná, ale ne úplně jemná, natož zjemnělá sdělení, která právě proto vyžadují pozornost. Jenže toto místo má zase vlastní nároky, proti nimž jen tak nepochodíte. Nezanedbatelná dávka přímočaré údernosti je tady naprosto nezbytná.
Zatím to ovšem ne každý respektuje, proto některé projekty pro Galerii Na Zdi trochu "šustí papírem" a vlastně se tak i zbytečně vytrácejí. Uvědomit si, že není místo jako místo, přitom není zase nic tak těžkého.
Problém bude asi v tom, že ne každý umělec, který tu vystavuje, má dostatečnou zkušenost s prezentací ve veřejném prostoru.
Jako pozitivní příklad je možné uvést třeba Vítězky Lenky Klodové nebo právě skončené Flagelanty skupiny Pode Bal. Hlavně s nimi se asi Preslová srovnání nevyhne - tím spíš, že v obou případech hrají nezanedbatelnou a na první pohled ne tak odlišnou roli děti.
Myslím, že i to bude tak trochu ke smůle právě Preslové. Kvalitu jejího projektu ale ne zcela šťastné okolnosti nesnižují. Jde jednoznačně o to lepší, co se kdy na zdi objevilo.
Pokrevní pouta jsou závazná. Člověk jimi navazuje na něco, co ho předchází a dává mu dispozice pro život. Zároveň ale svazují. Jak moc a čeho je víc? Dají se přetnout? A jak to máte právě vy a lidé kolem vás: Přivazujete nebo se sami nemůžete ani hnout?
To jsou jen některé otázky, jimiž stojí za to se nad fotografiemi Míly Preslové zabývat. Když budete mít ovšem při projíždění kolem čas něco takového si vůbec uvědomit.
Míla Preslová: Rituál. Galerie Na Zdi (opěrná zeď Letenských sadů na nábřeží kpt. Jaroše, Praha). Výstava se koná od 3. července do 3. září 2006.Oficiální stránky galerie Art Wall
