Praha - Není divu, že první, co napadlo přední literární kritiky po přečtení nového, desátého románu Iana McEwana On Chesil Beach, byla slavná báseň neméně slavného Brita Philipa Larkina Annus Mirrabilis.
Jeho dílko - v listopadu ho vydá Odeon pod titulem Na chesilské pláži - se přímo dotýká jednoho z klíčových roků tamních dějin. Nebyl mezníkem snad proto, že by se přihodila událost světového významu; je ale považován za termín, kdy započala sexuální revoluce v Británii.
Rok - jak píše Larkin - "mezi koncem známého zákazu Lady Chatterleyové a vydáním první desky Beatles". Teprve tohoto roku začalo existovat něco jako sex; do té doby nebylo "nic jiného než stud, který začal v šestnácti a pohltil vše ostatní".
Ne náhodou situoval McEwan svou novelku právě na Chesil Beach, oblíbené letovisko, kam po staletí proudí davy romantiky chtivých párečků, mnohdy trávících v místních hotýlcích líbánky. Chesil Beach znají všichni. Očekávání jsou tu veliká, zklamání mnohdy o to větší.
Právě sem se v červenci 1962 vydávají novomanželé Edward Mayhew a Florence Pontingová, aby zde strávili první společnou noc. On slibný historik, ona výjimečně talentovaná violoncellistka. Společné mají jedno: pokud jde o sex, oba jsou zcela nezkušení a mají z toho, co se bude dít, strach.
Florence je navíc ovlivněna četbou "svatebního manuálu", příručky, kterou už podle jazyka evidentně přečetlo několik generací žen rodu Pontingových. A tak se nelze divit, že pro ni výrazy jako hlenem pokryté sliznice, otvor či proniknutí, představují trauma.
Postřehneme-li ještě nepatrný náznak, jenž dává tušit, že Florence měla v dětství možná i nedobrovolné zkušenosti s druhým pohlavím, je nabíledni, že "romantický" víkend nemůže skončit happyendem.
Za více než třicetiletou kariéru nebyl žádný z McEwanových románů vysloveným propadákem; někdy geniální, někdy jen průměrné knihy vždycky bodovaly v žebříčcích. Kariéru zahájil dvěma sbírkami povídek a pak průlomovým románem Betonová zahrada z roku 1978, jimiž si vysloužil pověst člověka libujícího si v perverzi, násilí a incestních vztazích.
Od tak vyhraněných témat poněkud upustil, ale jedno zůstalo jeho dílům společné: formální dokonalost, vytříbený styl neplýtvající slovy, schopnost jít za svým. Zároveň McEwan ještě zdokonalil to, co se v prvních dílech skrývalo pod zdánlivě šokující slupkou. Své životní téma, jež spočívá v síle okamžiku, v tajemstvích, která lidé jeden před druhým skrývají; a ve vině, již si mnozí nás nesou po celý život.
Právě takové jsou nejslavnější romány z poslední doby, Pokání (2001) a Sobota (2005). Autor jimi nešokoval jako kdysi, ale mnohem více ukázal, že je schopným psychologem, který ví, jak málo stačí, abychom někomu jednou provždy poničili život. V jejich stínu není jeho nejnovější dílko zklamáním.
Je umně vykreslenou studií dvou lidí, kteří byli uvězněni mezi dvěma zcela odlišnými dobami; kteří byli svázáni předsudky a nedokázali být k sobě upřímní. Podobně jako v jiných McEwanových dílech tkví problém v komunikaci.
Kolikrát se snaží Florence Edwardovi něco naznačit, kolikrát se jí chce on zeptat; nikdy to nedokáží. Finální scéna na pláži přímo vybízí k otázce, co by se stalo, kdyby jeden z nich řekl jednu jedinou větu navíc.
V čem spočívá asi hlavní slabina knihy, je ale fakt, že On Chesil Beach nenabízí nic jiného. McEwan se do doby upjatosti vrací z počátku 21. století, takže bychom zrovna od něj čekali více než jednoznačný, realisticky vykreslený příběh jedné nepovedené noci. Přesah.
Najdeme víc britských autorů, kteří psali o podobném tématu. Ti nejlepší vždycky popis "sexuálního temna" obohatili o další rozměr, třeba o postmoderním hříčku s textem. McEwan s tím má zkušenosti; největšího ohlasu se mu dostalo právě díky podobné hře se čtenáři, kterou zakomponoval do Pokání.
Škoda, že se o něco podobného nepokusil tentokrát. Nemuseli bychom během románu bojovat s pokušením vzít z pláže jeden z oblázků, a mrštit jím po jednom z aktérů. Nebo ještě lépe: dát ho do ruky Edwardovi a našeptat mu, aby jím už proboha Florence praštil.
Pak by aspoň román skončil překvapením, jak jsme u Ewana zvyklí; a ne tak, jak od počátku čekáme.
