Recenze - Retrospektiva Josefa Čapka v Jízdárně Pražského hradu je moc a moc krásná výstava, na které je spousta moc a moc krásných obrázků. Tak, to bychom měli. A co dál.
Největší klad doposud nejrozsáhlejší přehlídky díla Josefa Čapka (1887-1945) tkví bezesporu v tom, že se namísto vymetení depozitářů galerií soustředí na prezentaci neznámé, neboť nedostupné části jeho tvorby rozptýlené po soukromých sbírkách. Právě artefakty z prostor bez návštěvní doby tvoří jádro výstavy, vůči němuž známější či dříve vystavené obrazy figurují jako širší kontext.
Retrospektiva je zároveň výstavou doposud nejkomplexnější. Sestává z tisícovky kreseb, grafik, ilustrací, karikatur, olejových obrazů i scénografických návrhů, které poskytují uspokojivou představu o umělcově nevšedním rozptylu; nemluvě o jeho literární činnosti.
Ruku v ruce s tím jde i instalace expozice, která má za cíl Čapkovu všestrannost představit na způsob vzájemně propojené sítě místností, tedy nelineárně. To by ostatně bylo spíše zavádějící - i v případě olejových obrazů byl malířem velmi rozmanitým, a členění podřizující se stylu či motivaci je tak přinejmenším přiléhavější.
Problém je trochu v tom, že malým labyrintem uprostřed Jízdárny není úplně snadné procházet tak, abyste se nemuseli vracet či obcházet již viděné. Namísto skutečně propojených místností, které by sugerovaly či přímo manifestovaly souvislosti mezi zvolenými oblastmi Čapkovy tvorby, mají některé buňky punc otravných apendixů, na které je sice neustále odkazováno, ale člověk musí neustále listovat na konec knihy.
Čas na chvilku poezie
Leč vem to čert. Otázka zní, co s Čapkem. Jeho obrazy jsou totiž ve valné míře (tedy opravdu ne všechny) nedělní chvilkou poezie, která sice má svůj půvab, ale stává se nostalgickou už minutu po poledni. Nostalgickou, tedy sladce zapomnětlivou a dovolující vkládat vysušenou flóru do herbáře i ve chvíli, kdy za humny zuří hladomor. Což jistě jde - a ostatně proč by ne, někdy je to snad i osobně žádoucí.
Ale takové umění nabízí namísto mnohdy až radikálního rozpoutání řeči (v obou smyslech toho slova) jen houpavou ukolébavku, jejíž popěvek si lze hvízdat bez toho, abychom si vzpomněli na text. Ocitá se mimo čas; tím pádem do žádného času, a to ani toho našeho nemůže vtrhnout jinak než jako vzpomínka na dobu, na kterou si nikdo nepamatuje.
Jistě lze namítnout, že Čapek byl naopak sociálně velmi citlivý a kritický autor, ale o sociální kritiku tady nejde. Pouze o takový vztah umění ke světu, který jej exponuje (byť třeba pouze vizuálně), namísto aby svět schematicky či kárně přepisoval, a který vytváří poetické obrazy, namísto aby svět poetizoval.
Čapek ve své tvorbě velmi osobitě využíval francouzských či německých avantgardních tendencí - fauvismu, kubismu či expresionismu, zároveň je ale podroboval (ve střední Evropě nijak neobvyklé) kritice pro jejich povrchnost či přílišnou formálnost.
Zvláště v případě kubismu tak analytickou vivisekci vnímaného a reprezentovaného světa nahradil scelujícím poetickým tvarem sestávajícím z faset - a podřídil své ideji humanismu, která mu u Francouzů scházela.
Člověk se v jeho díle, ať už psaném či malovaném, stal pomyslnou mírou všech věcí, často navíc v osidlech pojmů "tajemství", "magie" či "pravdy". Tedy jako toužebné přání, které Čapek paradoxně artikuloval prostřednictvím radikálních avantgardních forem.
Aktuálnost avantgard tím však zbavoval hran, naopak utopii či touze využitím avantgardních forem ubíral na jejich principiálním vizionářství či ideálnosti. Jeho dílo má většinou rozměr melancholického až sladkobolného "tenkrát", které dějinami prostupuje jako revizor, co si sám nikdy nemusí štípnout lístek.
Před Čapkovými obrazy se tak možná dát snít o snech, ale nelze si před nimi vzpomenout ani rozvázat jazyk. A to je tak trochu na prd.
Souborné výtvarné dílo Josefa Čapka. Kurátorka Pavla Pečinková. Pořádá Správa Pražského hradu a Východočeská galerie v Pardubicích. Jízdárna Pražského hradu. Výstava se koná do 17. ledna 2010, otevřeno denně od 10 do 18 hodin.
