19:40 - Náprstkovo muzeum. Děti řvou, ženy radostně korzují, muži mají ještě na tvářích špatně setřené zbytky trikolory. Intelektuálové listují ve žlutých průvodcích "nocí" a vzrušením poskakují. Japonští turisté žasnou, jaký jsme kulturní národ. Nádvoříčko muzea je narvané k prasknutí. Otáčíme se ještě v průchodu.
19:45 - Staroměstská mostecká věž. Seshora povykuje partička Italů v sešívaných cylindrech. Provoz vypadá standardně. Hurá!
19:46 - Předčasné hurá. Fronta vede pomalu do třetiny délky Karlova mostu, lidé se mačkají vedle sebe po pěti až sedmi. Bez šance. Jdeme dál.
20:00 - Rudolfinum. U filozofické fakulty se dav nevejde na chodník. Objevují se stále noví a noví muzeíchtivci - speciální linkové autobusy přijíždějí pravidelně. Pozadu nacouvám do bedňáka, který nese obrovský reproduktor. Oba se omlouváme, společné neštěstí sbližuje. Porážka s Ghanou je ještě příliš živá.
20:02 - Obcházíme budovu směrem ke vchodu do galerie. Zástup, který se vine kolem fasády jako had, vyráží dech. Stavíme se na konec, ale za pár minut malomyslnost vítězí. Poprvé volám vedoucímu kulturní redakce Kroulíkovi, abych mu řekl, že na to kašlu. Nebere telefon. Sakra! Mám vztek a chci panáka.
20:05 - Tak jako Jeníček uviděl světýlko, všímám si, že do Uměleckoprůmyslového muzea se proudí bez fronty. Přeskotačíme ulici a konečně za námi zapadá nějaká brána. Lidí je tu hodně, vzduchu málo. Po překonání první klaustrofobní reakce si dokážeme všimnout i nějakých exponátů. Dav s námi sem tam smýkne, ale to je v mezích normy. Instalace je zábavná. Šuplíčky, otočné vitríny, "šahací" exponáty, zvukový doprovod a především spousta krásných věcí. Zvolna se ztrácejí myšlenky na fotbal. Poprvé normálně promluvím na Denisu.
20:55 - Nálada je zřetelně lepší. Jdeme na Staromák do paláce Kinských, tam skoro nikdy nikdo nechodí - a doufáme, že tomu bude podobně i dnes. Na náměstí se proplétají davy kulturníků a fandů před plazmou s fotbalem. "Kinčák" - na kterém zřejmě stále visí prokletí věty "Právě jsem se vrátil z Hradu" - je na poměry prázdný. Výstava české krajinomalby uprostřed nacpané uřvané Prahy je téměř osvěžující. I tak je tu ale lidí tolik, že na obrazy se dá soustředit jen stěží. Výstavu završuje - jak jinak - dílko Milana Knížáka.
21:40 - Dům U Černé Matky Boží. Lidi se množí geometrickou řadou. Z davu zaslechnu první veřejný komentář: "Mě už ta muzejní noc s..." a pochopím, že to máme všichni stejně. Krásný dům, zvenku i uvnitř ztělesnění kubismu, ale úzké schodiště, vzduch na padnutí a vtíravý pocit, že vystavené věci na papíře jsou kopie z kopírky.
22:35 - Naše první fronta dlouhá jak popokatepetl, jsou tu snad všichni. I výprava jeptišek, což má vzhledem k tomu, že stojíme před Španělskou synagogou, celkem pikantní nádech. Všechno ale šlape jak na drátkách a postupuje se rychle. Z davu zaznívají útržky hovoru. "Ta Muzejní noc je každej rok jen jednou?" "Ale na Smícháč už nejedem!" "Ale že je to krásná noc, co? Jo, ale tak někam k táboráku." Synagoga stála za to, průvodkyně byly dokonce vtipné. Povzbuzeni vyrážíme k Maiselovce.
23:10 - Hrozen lidí se tlačí na kovovou bránu, je to jak v kotli na fotbale. Sodoma gomora. "Hele, dej mi prostor, jo, kámo? Tlačíš se na mě jak nějakej.." "Kde jsi? Cože? My v MAJSNEROVĚ ulici, nebo jak se to tu jmenuje. To musíš jinam. Ne, tam co stojíš. No tak já ti jdu naproti. Kriste pane!" Čeho je moc, toho je příliš. Nabíráme směr Rudolfinum.
23:15 - Parádní výstava fotografky Rineke Dijkstra - Portréty. Síla, síla, nádhera. Vrchol večera. Sálem se dokonce mihne i ředitel Nedoma stíhán kustodem. "Musíte vydržet ještě tak půl hodiny!" dolétne k nám rezignovaně.
23:55 - Sedíme na nábřeží a fotíme si Hrad. Bolí nás záda i nohy, máme žízeň a v hlavě točkolotoč. Podle sloganu dnešní akce Muzea prý v noci nespí, ale jak tak o tom přemýšlím, klidně by mohla. Lidí je jako Tatarů a kobylek dohromady a ona ta trocha soukromí a klidu k prohlídce přece jen patří. Je sice povzbuzující nebýt jednou za čas v galerii sám, ale radši bych, kdyby se to přece jen rozmělnilo do několika dní. Mám pocit, jako bych uběhl maratón. Adrenalin až za ušima. Přicházejí zprávy z druhé fronty. My to odchodili pěšky, ale s dopravou prý byly problémy a ve "Veletržáku" výtah na půl hodiny uvěznil skupinu lidí. Uf.
24:20 - Jdeme zase kolem mostecké věže. Fronta je jen malá. Když se dostáváme ke vchodu, přestává se pouštět. Už se jen chechtáme. Za zády nám zní srdceryvné nářky zhrzené partičky Rusů. "Štó my búděm děélať, móžet byť my v Prágu užé nikagdá něprijezžájem?!" Nevím co oni, ale my jsme šli na pivo.
