Recenze - Jedním z nejsvůdnějších a bohužel taky nejtrapnějších prohřešků bývá snaha přiblížit nějaké dílo tím, že recenzent parazituje na jeho stylu a poselství. Pokud zde přesto zazní velká slova o kráse, bytí, zmaru a bolesti, pak to - věřte - není jen proto, že knihy Michaela Cunninghama k tomu nebývale lákají. Bez této „excitace" je lze těžko číst nebo o nich hovořit; což také rádi připomínají jeho kritici a označují ho za ufňukaného autora pro ženy a homosexuály.
Stejně tak se nedá začít v tomto případě jinak než autorovým nejslavnějším románem Hodiny. Čtvrtá kniha udělala z Cunninghama hvězdu a zdá se, že se mu navždy stala laťkou. Hodiny rozprostírající se takřka přes celé století nabízejí tři hrdinky a tři příběhy spjaté se spisovatelkou Virginií Woolfovou a její knihou Paní Dallowayová. Hlavní postavy se cítí „nekompatibilní" nejen s dobovou morálkou a společností, ale pokládají si existenciální otázky o smyslu a ceně života. Jejich neschopnost čelit „většinovým normám" ještě násobí sexuální orientace.
Spisovatel tu kodifikoval své téma lásky a smutku, stejně tak zde ustavil vlastní jazyk a styl, který je inspirován právě Woolfovou a dalšími modernisty i klasiky. Také Cunningham zachycuje nejen činy svých hrdinů, ale i jejich vnitřní monology, pocity a vzpomínky - stejně jako záchvěvy věcí, nálady, barvy a vůně, které je obklopují. Jeho elegantní, takřka hudební jazyk nabízí metafory, propracovanou psychologii i vybroušené dialogy; nad stránkami knih se skoro hmatatelně vznáší zjitřená atmosféra.
Pravdivé kontury
Po Hodinách následovaly podobně vystavěné Vzorové dny, naopak novinka Za soumraku je ve všech ohledech skromnější. Jestli v Hodinách zkomponoval Cunningham symfonii smutku, pak Za soumraku je podvečerní dostaveníčko či nocturno. Ani propojení s klasickým dílem, tentokrát s Mannovou Smrtí v Benátkách, není tak určující. Přesto má kniha svou intenzitou k Hodinám velmi blízko; jako by byla jejich variací ohledávající totéž téma z jiné strany.
Čtyřicetiletý Peter Harris právě vyhlédl z každodenní (ale v zásadě nijak děsivé) rutiny. Zjišťuje, že stárne, a hlavně mu chybí naplnění života v profesním i osobním smyslu. Řečeno klíčovými termíny z doslovu Petra Fischera: Cunningham uvádí svého hrdinu na scénu ve chvíli, kdy nadchází soumrak jeho života, ale možná i Dějin; oslepující denní světlo zesláblo a vše se mu náhle zjevilo v jakýchsi „posmutněle pravdivých konturách". ¨
Peter je majitel poměrně prosperující, nikoli však prvoligové newyorské výtvarné galerie. Podobně funguje jeho manželství s šéfredaktorkou skomírajícího kulturního časopisu: příliš důvěrná znalost mění intimitu i komunikaci spíš v rituály. Společným tíživým momentem je odcizení dcery, jež odmítá život svých rodičů.
Peter čím dál intenzivněji touží vzdorovat pomíjivosti: chce zažít a zafixovat krásu i výjimečné, nenávratně uplývající momenty. Marně však hledá současného umělce, který by takové nároky splňoval. I jeho nejnovější úlovek, který by mohl galerii dostat na výsluní, vytváří díla, která fungují v síti odkazů a ironických komentářů na okolní svět či historii umění. Dotyčný Rupert Groff vyrábí antické vázy, pokryté ovšem rapovými texty, obscénnostmi i úryvky z feministických manifestů.
Řešení ale pro Petera nepřichází ze sféry umění, nýbrž od manželčina bratra Míly zvaného Omyl, který se nastěhuje do jejich loftu v New Yorku. Petr je zasažen mladíkem, jehož existence nepotřebuje „žádné ospravedlnění". Chce ho vlastnit i „kurátorovat", Míla v něm probouzí i vzpomínky na mládí a mrtvého bratra (podle všeho homosexuála, jenž zemřel na AIDS).
Gay jen pro někoho
Homosexualita je nedílnou součástí Cunninghamových knih, autor nicméně opakuje, že ho zajímá především zkušenost mimo oficiální (erotické) kategorie. A v Soumraku to platí beze zbytku. Dočkáme se sice Peterova toužení i detailního popisu Mílova těla, ale nejde tu o (homo)erotické pnutí - a nejen proto, že vše tělesné končí u polibku.
Peterova homosexualita není „přestupem" na druhou stranu („Můžu být gayem jen pro někoho," ptá se). Zastupuje vztahy obecně, hlavně je však oním zjevením i symbolem jiného pohledu na svět. Řečeno s Pražským hradem: Cunningham nehoruje za homosexualitu, ale za homosexualismus jakožto citlivější a méně kategorický způsob, jak prožít naše bytí.
Zároveň nezastírá cenu, jakou platíme za absolutní nároky a za dotyk absolutní krásy, s níž není možné permanentně koexistovat. Právě tady má román nejblíž ke Smrti v Benátkách; zároveň tu nejvíc prosvítá polemika s Mannovým románem i s Hodinami.
Mannova vyhořelého hrdinu uhranul andělský chlapec Tadzio. Skladatel Aschenbach není schopen se od jeho krásy odtrhnout a umírá, hrdinky Hodin volí přinejmenším odloučení. Petr oproti tomu ustupuje, zůstává s manželkou a chce se pokusit o nápravu (přičemž autor nechává na nás, zda je to hrdinství či zbabělost).
Kniha Za soumraku nebyla přijata tak jednoznačně jako Hodiny. Jejím kritikům vadí především „krasodušné estétství" a upozorňování, že tu „půjde o umění". To ovšem není novinka. I v recenzích Hodin zazněly poznámky o okázalé konstrukci a „příliš krásných větách", které sepisuje ambiciózní frekventant kursů tvůrčího psaní. Tentokrát jen „ušlechtilý styl" mnohem víc kontrastuje s obyčejností příběhu.
Za soumraku ovšem patří k dílům, pro která pracují i jejich případné nedostatky a nedořečenosti - pokud o to stojíme. Je tu až „příliš umění"? Obhajoba umění jakožto nositele "krásy mimo čas" i marný pokus přenést tyto ideály do života jsou přece svorníkem příběhu, který na „praktické rovině" nabízí čtivý (a trochu jedovatý) vhled do fungování výtvarné scény.
Uživatelsky vstřícné
Kniha přitom není zatvrzelou kritikou současných konceptuálních děl, ale spíš polemikou o tom, kdy a jak fungují. Při prohlídce muzea s umírající přítelkyní je tak například Peter fascinován jednou z ikon „vyprázděného" umění, žralokem od Damiena Hirsta.
Jisté je, že pro Petera zůstává umění hlavním tématem i mírou všech věcí; ostatně o čem jiném by měl přemýšlet majitel galerie. O to víc ho pak zasáhne Mílovo zjevení, jež žádné berličky ani rozumové zdůvodnění nepotřebuje. Ano, Peterovo homosexuální probuzení se možná zdá nevěrohodné či trapné; ale může snad pro vnějšího pozorovatele vypadat jinak?
Závěr knihy pak v sobě nese autorovu typicky bolestivou krásu a smíření těch, kdo „již zažili a vědí". Ale komu to přijde příliš povznášející a vyumělkované, může vše brát jako další sebeklam, jemuž chce Peter věřit, nebo dokonce coby jemnou ironii.
Oproti Hodinám je totiž kniha uživatelsky vstřícnější; každý si může vzít, co unese. Když pomineme „historku o starém chlípníkovi", máme tu klasickou krizi středního věku, kdy se vlastně nic hrozného nestane. Nad ní se pak v onom „podvečerním světle" vznáší připomínka nevyhnutelného osamění a míjení ve vztazích.
Soumrak ale zároveň ohlašuje noc a pro vyladěné čtenáře může být příběh z neurotického New Yorku i zprávou o proměně starého světa, či dokonce jeho zániku. Krása a umění ztratilo svůj obsah a stejně ho kupují v lepším případě neškodní snobové.
Vše tu lze číst symbolicky počínaje tím, že „vykupitel" Míla již není androgynní anděl Tadzio. A není to pouze inteligentní, okouzlující a tápající mladík, ale taky bisexuál a hajzlík - a pořád je tu velká možnost, že své city jen předstíral, aby na něj Peter neprásknul, že zase fetuje.
A teď už jen omluva za neomluvitelné zpoždění, s nímž recenze přichází. Původně to měl být aspoň vánoční tip; ale ono je stejně v Cunninghamově knize asi tolik naděje, co by se vešla za jeden zlatistý chlup z Mílova těla.
