reklama
 
 

Mezi hudebními obrazy je v galerii příliš ticha

4. 3. 2009 15:40
Malíř Jakub Hošek vystavuje v Galerii Jiří Švestka

Recenze - Jakub Hošek (1979) a Galerie Jiří Švestka - to je příběh, který se začal psát v roce 2004. Tehdy si čerstvého absolventa Skreplova ateliéru na AVU pozval jako hosta v rámci své výstavy Kočárkárna Michal Pěchouček.

Hošek se předvedl svou olbřímí diplomkou obšírně nazvanou It Takes a Million Years To Become Diamonds so Let´s Just Burn Like Coal Until the Sky´s Black; a zdálo se, že v Galerii Švestka udeřil blesk z čistého nebe.

Jakkoli to tehdy mohlo vypadat, že vystavit autora profilovaného přes nezávislou hudební scénu je příliš radikálním a lehce mimózním gestem, brzy se ukázalo, že to bylo v danou chvíli opodstatněné. O pouhý rok později už byl Hošek mezi finalisty Chalupeckého ceny, jeho práce se staly nepřehlédnutelnou součástí 5. bienále mladých U Zvonu i 2. pražského bienále v Karlíně.

Uběhlo pět let a týž autor vstoupil do exkluzivní privátní společnosti v galerii Jiřího Švestky sám za sebe, už jako hlavní hvězda, která má úspěchy doma i v zahraničí, především v Německu. Vlastně se není čemu divit. Hošek s sebou nese vlastní hudebně-vizuální filozofii, styl, techniku, výraz; je přirozeně přitažlivý a jeho jinakost při konfrontaci s jinými autory zas a znova vyniká.

Problém ovšem nastává, když se dopustí autorské výstavy. To zřetelně vyvstane jeho "medkovský" syndrom v podobě ustálené dekorativistické manýry, kterou člověk přes všechny kvality, jež jeho tvorba skýtá, nemůže brát až tak vážně. Navíc se ten, kdo ho sleduje déle, nemůže ubránit dojmu, že už nějakou dobu stagnuje.

Čtěte také:
Moje kresba je, jako když reješ hřebíkem do kovu

Nechte mě vládnout, žádá Jakub Hošek prostřednictvím názvu své výstavy. Jiří Švestka to udělal, a on bohužel nepředvedl nic jiného než kdykoli před tím. Efektní fantaskní obrazy s kořeny "v temnotě" vytvářené přes šablony, stejně šablonovitě skládané z propriet hororově gotizujícího střihu a kombinované s prvky filmu noir, doprovázené kaligraficky vyvedenými hláškami.

Zase se ukázalo, že se Hoškův "animovaný" svět moc nemění, jen během posledních dvou let přijal i 3D podobu dřevěných objektů, čímž naneštěstí ještě vynikl jeho estetismus, v tomto případě navíc vyprázdněný. V arzenálu obvyklostí nechybějí ani ručně vyvedené popisky, psané tužkou přímo na zeď.

Co by působilo v hudbou nabušeném klubovém prostředí přirozeně, trpí naaranžovaností a tichem, které je tady vzhledem k okolnostem někdy až tíživé. Expozice, které k zdání autenticity nepomáhá ani pečlivě nainstalovaný "bordel" autorova pokoje nebo zátišíčko s barvami před jedním z obrazů, markýruje nezávislost jako obchodní značku.

Tváří se, že je cool, ale stejně nechtěně jako nešťastně vykazuje běžné parametry marketingové strategie. A to je škoda, už kvůli Jakubovi Hoškovi.

autor: Radek Wohlmuth | 4. 3. 2009 15:40

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama