Recenze - Třetí román Cormaca McCarthyho Dítě Boží, zatím jeho nejranější do češtiny přeložená próza z roku 1973, je žánrová lahůdka, která předznamenává autorovy westernové opusy a má nejblíže k minimalistické básni v próze, jakou byl i McCarthyho dosud poslední román, postapokalyptické podobenství Cesta.
Krvavé dějiny, hory, lesy a drsná příroda, jež vstřebala mnohá tajemství, a jedno zoufale obyčejné maloměsto zamořené silenthillovským syndromem komunity, která nevydýchala sebe samu. Tento a priori zmytizovaný prostor amerického Jihu tvoří podhoubí pro kombinaci buranského hororu a westernu, jehož kladní hrdinové však dávno vymřeli.
Kdyby se ovšem nejednalo o text McCarthyho-renomovaného autora ověnčeného Pulitzerovou cenou, asi by u nás po sebelíp napsaném románu neštěkl ani pes. Nanejvýš by zpráva o řádění vyvržence, bandity a sériového vraha Lestera Ballarda byla prezentována jako další z řady poloúpadkových žánrovek.
Bát, plakat i kochat se každým slovem
Dítě Boží vzniklo z hlediska buranských hororů v průkopnických 70. letech - kdy se pravidla žánru ustanovovala a snímky typu Hooperova Texaského masakru rozhodně nebyly chápány jako nekonfliktní zábava pro masy. I s vědomím tohoto kontextu je přitom fascinující, kam až se McCarthymu podařilo dojít.
Vznikl strohý text, který znepokojuje bezútěšností, smutkem a explicitní brutalitou, přitom obrazy, jimiž krátký román vypráví, jsou sice syrové, ale zároveň uhrančivě krásné. Tyto kousky, útržky a cáry masa je možné podobně jako děsivá sousoší hlavního hrdiny Ballarda skládat, porcovat a stylizovat do libovolných vzorců; vždy bude výsledkem formálně nádherný a myšlenkově podnětný text, při jehož čtení se lze bát, plakat i kochat každým slovem.
Obrazy a výjevy se na sebe vrství v cyklech, opakováních a paralelách, jasný rámec nebo převládající prvek neexistuje. Každá ze struktur je propracována stejně precizně a poskytuje diametrálně odlišné podmínky čtení. Hranice mezi slupkou a jádrem trudné historie Lestera Ballarda je nezřejmá.
Žánrová rovina románu dovede bavit, děsit i budit znechucení; útržky výpovědí obyvatel městečka jsou sledem absurdních i znepokojivých povídaček a městských legend, přízračně ponurou mozaikou kolektivní paměti a možná i jedním z klíčů k celé tragédii. Proměny krajiny od pozdního léta do jarních povodní uchvacují znepokojivou (a tím přitažlivější) spiritualitou.
Prosťáček Boží, návnada i obětina
A konečně sám Ballard - trosečník, mnich a vězeň, bytost hluboce prožívající každý atom svého zpackaného já. Hříčka přírody i prosťáček Boží, jenž plní funkci návnady i obětiny. Zajišťuje jakýsi zvrácený status quo mezi uměle vytvořenými, tudíž z principu nefunkčními a vysoce nestabilními opozicemi tradice a modernity, civilizace a divočiny, šílenství a normality. A je jen otázkou času, kdy dojde k jejich definitivnímu zhroucení.
Příznačná je scéna pokusu o Ballardovo lynčování: její pointou je nejen vtipné popření žánrových klišé, kdy oběť v nejvypjatějším okamžiku uniká, ale i sebepotvrzení společenství, pro něž se zkaženost stala normou. Městské civilizace zanesené hmotným i duchovním odpadem v čele s postavou šerifa, který ve své funkci selhal, a k selhání je tak odsouzena i celá komunita zacyklená v úpadku.
Metamorfózy krajiny neprobíhají jen na úrovni střídání základních životních cyklů. Popisy absentují, z minimalismu na kost ohlodaných slov prýští obrazy a výjevy, jejichž stěžejní složkou je detail a pojmy typu vývoj a prorůstání, rozpad a pohyb obnovy.
Příroda v McCarthyho románu vystupuje jako děsivý, životný a všemocný element plný magie a mystiky. Je dokonalým zhmotněním Boha rozhněvaného a trestajícího, Boha, který nehlásá mír a lásku, ale vystupuje jako starozákonní síla, s níž přichází genocida a zákon.
V hypnotickém vlnění lesa i během ponoru do hlubin jeskyně, kam před Ballardem lidská noha nevkročila, se pak tříští i běžné vnímání časoprostoru (a vyprávění). V detailu stébla trávy ohýbaného větrem lze v jediném okamžiku spatřit celek všeho.
Krvavě nasládlá vzpomínka
Čím hlouběji Lester Ballard do této svatyně proniká a čím obratněji se přizpůsobuje jejím zákonitostem, o to plastičtější sny a vize ho navštěvují. Slunce, vítr, hvězdy i voda křičí a šeptají miliony příběhů a on se nezdráhá promlouvat k nim. Okamžik, kdy asketický poustevník "poručil sněhu, aby padal rychleji, a stalo se", patří k nejpůsobivějším.
Cesta vstříc smrti vrcholí závratí, v níž se realita definitivně protíná s výjevy, jež mají sílu biblických alegorií. Krvavě nasládlá vzpomínka na svět zašlých pouťových atrakcí, mezi nimiž si Ballard vykračuje se svými plyšáky, děsuplné rodinné album správce místní skládky či iniciační nález první mrtvoly se mísí se scénami němého plavení vlastního těla v říčním proudu nebo průjezdem lesem na mule.
Nesejde na tom, jestli je Dítě Boží obžalobou degenerující společnosti, nebo spíš oslavou přirozenosti a temných koutů duše. Román, jehož takřka každá věta snese samostatný komentář, odmítá generalizaci a vyvolává mnoho otázek. Nikoli nestravitelnost textu, ale právě toto nepříjemné tázání bez jasně formulovaných odpovědí může být místy až fyzicky nesnesitelné.
McCarthy většinou svých textů čtenáři přivodí tlak na hrudi, ale dokáže nemožné: i v případě, že váš arzenál sportovní obuvi spočívá ve vlastnictví dvou párů conversek nebo život trávíte u počítače, existuje velká pravděpodobnost, že po přečtení Dítěte Božího budete mít chuť vyrazit na túru do hor.
Cormac McCarthy: Dítě Boží. Přeložila Bronislava Grygová. 182 stran. Vydalo Argo, Praha 2009.
