To aspoň tvrdí společný článek kurátora hradní lucemburské výstavy Jiřího Fajta a jednoho z předních odborníků na středověké umění, německého profesora Roberta Suckaleho, publikovaný německy v nejnovějším čísle časopisu Umění.
Sochu, která je k vidění ve stálé expozici středověkého umění v Anežském klášteře, Národní galerie koupila před dvěma lety v obchodu se starožitnostmi ve Vídni. Zaplatila za ni 120 tisíc eur (přibližně 3,5 milionu korun). O její provenienci je známo jen tolik, že pochází z kolekce nejmenovaného sběratele z Klosterneuburgu.
Trochu moc výjimek
Za falzum sochu už dříve označila historička umění Milena Bartlová, která také vystupovala proti nákupu. Nyní publikovaný článek je ale první ucelenou argumentací proti pravosti sochy na stránkách odborného tisku.
Fajt a Suckale připomínky formulují v deseti okruzích: od typu dřeva přes ikonografii po řešení záhybů Madonina pláště. Vyvozují z nich závěr, že se nejedná o středověké dílo, ale falzum z 19. století.
Historik umění Ivo Hlobil, který loni na stránkách Umění publikoval obsáhlý článek představující sochu jako významné dílo tzv. Mistra Michelské madony, to rozhodně odmítá.
Jeho odpověď, ve které bod po bodu zpochybňuje předložené argumenty, je otištěná v tomtéž čísle. Situaci si však ulehčil tím, že se obrací výhradně na Fajta, neboť je prý přesvědčen, že pochyby o pravosti mohou pocházet jen od něj.
Ředitel sbírky starého umění Vít Vlnas navíc tvrdí, že Suckale sochu nikdy na vlastní oči neviděl, a dodává, že dosavadní posudky naopak hovořily o tom, že socha pochází ze 14. století.
Umět se dívat
Laikovi by se spor mohl místy zdát až absurdní, třeba když se obě strany přou o to, zda modelace Madonina obočí odpovídá dobovému typu. Ale žádná exaktnější metoda než detailní stylová a ikonografická analýza se zde nenabízí.
Dendrochronologický průzkum sice odhalí stáří dřeva, nikoliv však to, zda socha nebyla vyřezána dodatečně ze starého trámu. V 19. století je to doložená praxe.
Historici umění se mohou opřít jen o znalosti ostatních děl z dané doby a hledat, kde novodobý řezbář, napodobující středověké předchůdce, udělal chybu. Kde spojil motivy, které k sobě nepatří, či použil nějaký příliš "moderní" nebo naopak v té době už zastaralý prvek.
Problémem je samozřejmě vysoká míra subjektivity. Nejenže sporné momenty může každý interpretovat jinak, ale roli do značné míry hraje i to, co dotyčný hledá a chce vidět.
Kolik otazníků je třeba
Je tedy Madona na lvu pravá, nebo ne? Jediným vodítkem pro člověka, který není schopen sledovat subtilní spor, zda uspořádání drapérie odpovídá době kolem roku 1340, je asi míra výjimečnosti sochy.
A momentů, ve kterých se Madona jeví v kontextu tehdejšího sochařství jako unikátní, či přinejmenším atypická, je na jedno dílo až příliš mnoho.
Objektivně vzato to vůbec nic nedokazuje. Kdyby se však stejné množství otazníků vyskytlo například kolem pravosti moderního obrazu, ve stálé expozici NG by nejspíš dlouho nevydržel.
- Stránky časopisu Umění
-
Stránky Národní galerie