Paříž - V sobotu pařížské muzeum Louvre otevřelo veřejnosti nové křídlo se stálou expozicí islámského umění. V nových výstavních sálech se nachází na osmnáct tisíc artefaktů, které vznikly od roku 632 až po začátek 19. století. Původní záměr osvětlit odlišnosti od západní civilizace a přispět k pochopení dané kultury ale z mnoha důvodů selhává.
Oddělení islámského umění v Louvru vzniklo původně s úmyslem vyzdvihnout muslimský příspěvek západní kultuře, alespoň to tedy v roce 2003 tvrdil bývalý prezident Jacques Chirac. Mělo podpořit dialog mezi kulturami a pomoci překlenout nedorozumění mezi západním a islamizovaným světem.
Nyní, v době nepokojů, eskalovaných kontroverzním filmem Nevinnost muslimů, kdy jen v Paříži zadrželi mnoho muslimských radikálů, došlo k vůbec nejvýraznější proměně jednoho z nejslavnějších muzeí světa od instalace proslulé skleněné pyramidy v roce 1989. Na neoklasickém dvoře totiž otevřelo nové křídlo právě s islámským uměním. Tvarem má připomínat arabský koberec a už vizuálně tak má něco napovědět o svém obsahu.
Jak ale tvrdí mnozí kunsthistorici a odborníci na náboženské umění, nový pavilon nepůsobí příliš uspořádaně, neukazuje islámskou uměleckou tvorbu v kontextu, hledí na ni západním způsobem a někdy je mimo i fakticky. Nová expozice je navíc prezentována do jisté míry jako politický akt.
Nové křídlo galerie obestírá politizace
„Islámská civilizace je starší, živější a tolerantnější než mnozí, kteří jejím jménem mluví dnes," pronesl u příležitosti otevření francouzský prezident Francois Hollande. „Je to přesný opak tmářství, které ničí principy islámu šířením násilí a nenávisti," dodal.
Vytvoření nového křídla Louvru tak začalo být mnohými interpretováno jako prostředek zmírnění napjatých vztahů. Dle vyjádření Marwana Mohammada, mluvčího organizace Collective Against Islamophobia (Sdružení proti islamofobii), je nicméně tato představa vcelku mylná. „Kdybychom se zeptali lidí na ulici, mnozí vůbec nebudou vědět o otevření islámské galerie. Nedaleko je také islámské kulturní centrum financované vládou, ale nikdo jej nenavštěvuje," vyjádřil se pro BBC. „Galerie ukazuje orientalistickou vizi, nikoliv vizi muslimské komunity," dodal.
Americký umělecký kritik a kunsthistorik Menachem Wecker se na celou událost dívá s větším odstupem a na svém blogu kritizuje přílišnou politizaci aktu otevření galerie včetně jeho mediálního pokrytí. „Je zklamání číst si o nové galerii tak, že je okamžitě zařazena do politických souvislostí a je vnímána jako jakási oáza klidu uprostřed většího střetu civilizací," píše. Zároveň ale také zdůrazňuje, že muzeum formátu Louvru s ambicemi komplexně pokrýt dějiny umění bylo islámskému světu něco dlužno.
Příliš velká oblast zájmu?
Kritici však nejsou nadšeni ani z expozice samotné. Podle deníku Huffington Post, respektive kritika Thomase Adamsona, výstava svůj záměr vytvořit most mezi civilizacemi podkopává už třeba třemi vyobrazeními proroka Mohameda. Ačkoliv korán jeho zobrazení přímo nezakazuje, mnozí muslimové jsou striktně proti, byť by se jednalo o oslavné dílo. Objekt jako takový by se totiž mohl stát předmětem modlářství.
Organizátoři výstavy se proto obrazy s Prorokem alespoň rozhodli umístit trochu stranou. Neuchýlili se tedy k (na první pohled) logickému chronologickému uspořádání a sbírku prezentují jako kolekci vcelku neuspořádaně rozmístěných objektů.
Počátky islámského umění Blízkého východu, převážně Iráku, Sýrie a Egypta, se tak mísí s uměním tehdejšího íránského světa, alespoň dle Sourena Melikiana a jeho vyjádření v New York Times. Dnešní Írán a Afghánistán, včetně uzbeckých měst Buchara či Samarkand, přitom historicky byly srdcem rané perské kultury.
„Opravdu mistrovská díla, jakým je třeba rakev ze 14. století vykládaná zlatem a stříbrem, pravděpodobně vůbec nejkrásnější na světě, tak nemohou dostatečně vyniknout," píše Melikian a dále kritizuje například popisky, které často nevypovídají nic o náboženských ani sekulárních účelech objektů. „Mnoho popisků je dokonce i fakticky špatně. Ve vitríně s díly indického subkontinentu je třeba malá mosazná mísa označená popiskem východní Írán nebo Indie, zhruba 1600 let př. n. l., přitom se jedná o typické dílo západního Íránu z pozdního 16. století," dodává.
Celkově tak výstavu dle dosavadních reakcí nejvíce strhává její snaha pokrýt co největší oblast islámského umění, kterou kurátorka Sophie Makariouová odůvodňuje záměrem ukázat co nejvíce tváří islámu.
Melikian ji ale ve shrnutí své kritiky glosuje: „Kdyby odborníci na umění ukázali pohromadě buddhistické věci, od Nepálu po Japonsko, Kambodžu a Indonésii, všichni by se jim vysmáli."
