reklama
 
 

Lačnící svět podle Jelinekové

1. 4. 2006 14:00
Recenze - Před dvěma lety vzbudilo udělení Nobelovy ceny za literaturu poprask: proti všem očekáváním ji dostala kontroverzní Elfriede Jelineková.

Knihy třiašedesátileté radikální Rakušanky představují nelehce stravitelný nášup sexuálního a psychického násilí, jsou plné (módních) psychoanalytických a genderových úvah a postupů. Jeden z posledních románů s názvem Lačnost, který vyšel v češtině jako třetí v pořadí, má sice podtitul zábavný - ale samozřejmě v sobě nic lehkého a zábavného nemá.

Přitom kriminální pozadí románu není bez napětí. Základní zápletka je následující: vesnický četník lační po domech a majetku žen, ženy lační po četníkovi. Četník je blonďatý atlet, bezcitný s brutálními sklony, ženy jsou bohaté, osamělé a vyprahlé. Tahle kombinace okolností je logicky pro jednu stranu smrtelná.

Četník zavraždí šestnáctiletou milenku a "uklidí" ji na dno jezera. Jeho další milenka, bývalá pianistka a hlavní hrdinka románu, raději sama spolyká lepidlo; řeší tak svou patologickou závislost na muži. Ostatní smrti jsou v románu spíše jen naznačeny.

To vše v prostředí spořádaného horského městečka, kam se lidé přijíždějí rekreovat k uměle vybagrovanému, mrtvolně působícímu jezeru. To skutečně existuje a nachází se v bezprostřední blízkosti autorčina rodiště. Jelineková se na stránkách románu netají tím, že právě jeho černá hladina a temné, prorostlé hlubiny román inspirovaly.

Jako vypravěčka se ovšem chová absolutně narcisistně. Žádné jednání ani dialog se v knize neodehrává přímo, Jelineková všechno hustě cedí skrze sebe a mohutně to ředí vlastními (mimochodnými) úvahami.

V textu se nahodile míchají  různé perspektivy vyprávění a poloha románu neustále kolísá mezi stylizovanou beletrií s vnitřními monology postav a deníkovým zápisem, úvahovou črtou nebo novinářskou glosou samotné autorky.

Místy to až připomíná nezralé autory, kteří si ve svém psaní řeší nedostatky i zlosti nebo prostě to, co se jim zrovna honí hlavou. V Lačnosti se tak kromě autorčiných povzdechů nad vlastní (nad)váhou či úvah, kam vést další děj, neustále připomínají mediální témata a kauzy, které při psaní románu probíhaly: události v Kosovu, případ utonutí nelegálních migrantů, kauzy rakouské církve, propírané soudní případy, výroky politiků.

Jelineková se na jednom místě nazývá "sladkou vládkyní jazyka". Její zacházení s jazykem je skutečně velmi netypické a těžko bychom v současné literatuře hledali něco obdobného. Za jazykovou práci bývá také kritiky nejčastěji ceněna. V Lačnosti dospívá autorčino jazykové experimentátorství do stavu, kdy na sebe jednotlivé části vět navazují asociačně, jazykové metafory a dvojsmysly neustále posouvají obsah řečeného z konkrétní do obrazné nebo abstraktní polohy a zpátky, a my se tak pomyslnými přeskoky a kotrmelci pohybujeme románem stále dál. Nedá se to však nazvat hrou s jazykem, protože tenhle styl nebudí překvapení ani radost.

Co na Lačnosti překvapuje, je i absence humoru. Jelineková se dokáže smát jen velmi hořce nebo jízlivě, úsměšky a štiplavostmi. Skutečný smích je z jejího světa i ze světa jejích postav vykázán. Snad to způsobuje ona ponořenost až posedlost tématem, neschopnost odstupu.

Téma lačnosti je hybným mechanismem románu i hlavních postav. Lačnost znamená touhu vlastnit - vlastnit absolutně a navždy. Hodí se k tomu metafora pozření, která se stále vrací. Jelineková z pozice feministky říká: "Lidé chtějí většinou jen zbohatnout, o víc jim přece vůbec nejde. Ženy naproti tomu chtějí lásku..."

Jenže ženské postavy, jak je vykresluje, jsou v zajetí úplně stejného mechanismu. Lační všichni: jen ona po něm a on po jejím domě a penězích. Rozdíl je jen v tom, že on, pokud nemůže vlastnit, zabíjí. Ona, pokud nemůže vlastnit, ničí sama sebe. Tedy nakonec opět muž-agresor a žena-oběť. Tak vypadá lačnící svět podle Jelinekové.

autor: Hana Fejfarová | 1. 4. 2006 14:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama