Praha - Umělecké i politické kontroverze budící rakouský spisovatel a dramatik Peter Handke v pondělí převzal na Staroměstské radnici Cenu Franze Kafky, a stal se tak devátým laureátem této trofeje.
Jejím symbolem je bronzová soška - malá varianta pražského Pomníku Franze Kafky od Jaroslava Róny - a finanční odměna 10 tisíc dolarů. Cena Franze Kafky se uděluje od roku 2001.
Dosavadními nositeli ceny jsou Philip Roth, Ivan Klíma, Péter Nádas, Elfriede Jelineková, Harold Pinter, Haruki Murakami, Yves Bonnefoy a Arnošt Lustig - tedy autoři, o nichž se mluví v souvislosti s Nobelovou cenou za literaturu.
Když ji Rakušanka Elfriede Jelineková před třemi lety dostala, prohlásila, že ji měl dostat právě její krajan Handke, jeden z nejznámějších evropských autorů.
Hojně překládaný Rakušan patří k podobně nelehkým a radikálním spisovatelům. „Očekávám rozbití všech obrazů světa, které se zdají definitivní," prohlásil kdysi Handke jako odpověď na otázku, zda má literatura vyprávět příběhy, nebo na ně rezignovat ve prospěch něčeho jiného.
Sedmašedesátiletý rodák z Korutan napsal několik desítek próz, divadelních her a esejů, podílel se i na filmech Wima Wenderse (je autorem literární verze scénáře k Nebi nad Berlínem).
Proslulost si získal experimenty už v 60. letech, kde zkoumal komunikaci a hlavně jazyk, jehož prostřednictvím reflektujeme skutečnost. Slavná je jeho hra Spílání publiku z roku 1966 - skutečné "urážení" diváků, tok myšlenek, úvah i útržků na téma smyslu divadla a divadelního textu, kde herci nemají přiděleny pevné party.
Posléze ale tyto formální experimenty opustil; jeho novější prózy připomínají jakousi montáž dokumentárního filmu, ve kterých převažuje intenzivní a citlivé pozorování, popis člověka i věcí v jemném pohybu a v nejjednodušších situacích.
Právě z popisu „holými" slovy - bez psychologizování i hierarchizace - se pak podle Handkeho vyjevuje opravdové porozumění světu.
Většina Handkeho nepojmenovaných románových postav cestuje, prostupuje mezi realitou a fikcí a je vystavena měnícímu se času a prostoru. Příběh, pokud se tak dá nazývat děj jeho knih, má nabývat obrysy až v "nitru čtenáře", jenž se musí napojit na autorovu citlivost.
O co neuchopitelnější jsou jeho knihy, o to průraznější bylo jeho nejznámější politické angažmá - tedy jeho intervence na obranu Srbska a vztah k Slobodanu Miloševičovi. Zastával se tohoto státu a žádal prolomení protisrbského monopolu panujícího ve světovém tisku.
„Takzvaný svět, domnělý svět ví o Slobodanu Miloševičovi vše. Takzvaný svět zná pravdu. Proto zde dnes není ten domnělý svět přítomen," řekl Handke při Miloševičově pohřbu. „Já neznám pravdu. Ale dívám se. Vzpomínám si. Cítím. Ptám se. Proto jsem dnes tady," řekl nad Miloševičovým hrobem.
Handkeho nová hra byla nato stažena z příprav v pařížské Comédie Franćaise a autor rezignoval na düsseldorfskou Cenu Heinricha Heineho.
Jeho příznivci ale tvrdí, že toto "selhání" nelze pochopit bez autorovy tvůrčí strategie i bez vztahu k bývalé Jugoslávii. Handke velmi miloval svou slovinskou matku, jež spáchala sebevraždu, a Balkán byl pro něj územím klidu a míru.
Podle statutu se Kafkova cena uděluje za dosavadní tvorbu, alespoň jedno dílo autora musí být knižně vydáno v českém jazyce. To Handke bohatě splňuje; jeho knihy u nás vydává po listopadu nakladatelství Prostor.
Vyšla tu mimo jiné díla Tři pokusy (1993), Dětský příběh; Číňan bolesti (1997), Za temné noci jsem vyšel ze svého tichého domu (1999) či v roce 2006 kniha Don Juan (ve vlastním podání).
