Jožin z bažin je pro Poláky obraz typického Čecha

Jiří Just
9. 12. 2009 18:00
Szczygłův Gottland se stal evropskou knihou roku
Zpěvák Karel Gott (vlevo) otevřel 30. června ve své bývalé vile v Jevanech na Kolínsku muzeum Gottland. V obytné části návštěvníci nahlédnou do jeho soukromí a udělají si představu, jak jejich "božský Karel" žije. Mohou posoudit i vkus, s jakým Gott zařizoval jednotlivé místnosti, v pracovně dokonce uvidí jeho voskovou figurínu. Vpravo je současný majitel objektu Jan Moťovský.
Zpěvák Karel Gott (vlevo) otevřel 30. června ve své bývalé vile v Jevanech na Kolínsku muzeum Gottland. V obytné části návštěvníci nahlédnou do jeho soukromí a udělají si představu, jak jejich "božský Karel" žije. Mohou posoudit i vkus, s jakým Gott zařizoval jednotlivé místnosti, v pracovně dokonce uvidí jeho voskovou figurínu. Vpravo je současný majitel objektu Jan Moťovský. | Foto: ČTK

Rozhovor - Gottland, neiluzorní pohled na českou povahu od polského novináře a spisovatele Mariusze Szczygła, získal prestižní cenu Europe Book Prize 2009 a stal se knihou roku v oblasti beletrie.

Cena, o níž rozhodují novináři, je spojená s částkou deset tisíc eur. Podmínkou účasti v soutěži je pouze vydání v jednom ze sedmadvaceti členských států Unie v roce předcházejícím vyhlášení. Gottland o sobě dal v Bruselu vědět hlavně francouzským překladem; předtím už byl přeložen do češtiny, němčiny, maďarštiny a italštiny. A minulý týden byl v Moskvě představen i ruský převod.

Trofej založená Jacquesem Delorsem má "pomoci k porozumění Evropské unii jakožto kulturní entitě". Což Gottland splňuje, byť spíš coby užitečná bruselská příručka "Proč jsou ti Češi takoví, jací jsou". 

Autor sám se přitom brání nálepce experta na Českou republiku a knihu nazývá psychoanalýzou svého osobního života. Na druhé straně při rozhovoru pro Aktuálně.cz řekl, že česká povaha ho nepřestává fascinovat a hodlá o Česku napsat další knihu.

Foto: Aktuálně.cz

Jeho Gottland v Česku vyšel v roce 2007 a byl většinou recenzentů přijat jako pohled, jakého sami nejsme schopni a ani po něm netoužíme, nebo má přinejmenším zvenku přece jen jinou váhu. Kniha podává příběhy selfmademana Tomáše Bati, zpěvačky Marty Kubišové, autora Stalinova pomníku nebo spisovatele Jana Procházky v nejlepší tradici polské reportáže.

Někdy sice s faktografickými chybami a jistou licencí, ale vždycky se zápalem pro hledání nových informací i fascinací pro tragi-groteskní příběhy, jejichž dosah a poselství tu často nejsme schopni vidět. Podle většiny ohlasů Szczygieł předvedl českému publiku zcela jinou úroveň žurnalistky a „navzdory všem přibližnostem a omylům se dostal v chápání Čechů a jejich dějin i současnosti obdivuhodně daleko". 

Kniha ukazuje poněkud nelichotivou část české nátury a země, kde je prý jediným bohem Gott. V rozhovoru ale Szczygieł nabízí spíš druhý pohled Poláků. Ti sice Čechy většinou považují za ohýbavé pragmatiky, ale zároveň obdivují jejich ironii a humor coby protiklad k polské vážnosti.

Foto: Aktuálně.cz

Mohou vůbec v západní Evropě pochopit onu českou duši, o které v Gottlandu píšete?
Já jsem se knihu snažil napsat tak, aby ji také pochopil americký student, který nic neví o české kultuře a střední Evropě. Chtěl jsem napsat univerzální příběh s československými kulisami.

Když jsem se dozvěděl, že Polák napsal knížku o Češích, první, co mě napadlo, bylo, proč zrovna o nás? Proč jste se rozhodl zaměřit konkrétně na českou kulturu? Pro Poláky by mohly být daleko zajímavější například příběhy z východního Německa.
Protože kromě češtiny neumím žádný jiný cizí jazyk, s pomocí kterého se mohu vyjádřit. Na jazyky jsem antitalent. Rozumím hodně jazykům, například ruštině, ale mluvit nemohu.

Když mi v roce 2000 vyprávěla Helena Vondráčková o Martě Kubišové, kdo to vůbec je, protože jsem ji neznal, tak jsem se rozhodl o Kubišové pro Poláky napsat a zároveň se naučit česky, abych s ní mohl udělat rozhovor.

Foto: Aktuálně.cz

Takže k češtině Vás vlastně přivedla Helena Vondráčková?
Ano (smích).

Stále sledujete českou kulturu a dění v České republice? Nebo po napsání knihy se jí už tolik nevěnujete?
Snažím se. Vždy ale opakuji, že nejsem specialista na českou kulturu, dějiny nebo politiku. Mě zkrátka zajímají určité příběhy. Je to tak, že se nejdříve objevují jednotlivé texty. Často to je náhoda. Velmi rád listuji v knihách a někdy stačí uvidět větu, která mě zaujme, a potom začínám pátrat hlouběji.

To je případ příběhu Lovec tragedií - pojednává o spisovateli, který se jmenoval Eduard Kirchberger a současně Karel Fabián. Byl to schizofrenní člověk: choval se schizofrenně vůči režimu a také v osobním životě vedl dvojí život. V knize Pavla Janáčka o literárním braku v 50. letech jsem si přečetl zajímavou větu, že všichni spisovatelé brakové literatury po převratu zmizeli, byli vymazáni, a nahradili je spisovatelé píšící budovatelské romány v duchu socialistického realismu. Jenom jediný Kirchberger /Fabián si sám vymazal svou minulost a nahradil sám sebe.

Billboard před Jevany, lákající do Gottlandu
Billboard před Jevany, lákající do Gottlandu | Foto: Marcela Mikesková

V té Janáčkově knížce o něm bylo pouze několik odstavců. Potom se ukázalo, ž o něm nikdo nikdy nic nepsal a jeho dcery byly šťastné, že se o jejich otce zajímám. To samé bylo v případě příběhu spisovatele a scénáristy Jana Procházky, který jsem našel v Kunderově románu Nesnesitelná lehkost bytí.

Posléze se ukázalo, že vlastně zpracovávám svůj osobní příběh a je to má psychoterapie. Každý ten příběh zrcadlí nějaký můj osobní problém, který s psychoterapeutem probírám.

Změnila se česká kultura od té doby, co jste vydal Gottland?
Mládež se stala otevřenější. Starší generace se stále bojí, přestože už uplynulo tolik let od revoluce. Například lidé, kteří se podíleli na stavbě největšího Stalinova pomníku na světě, mi do telefonu říkali: „Už si vůbec nic nepamatuju,"  ale zároveň mě zvali na návštěvu. „Nic si už nepamatuju, ale můžete přijít ochutnat můj kompot."

Určitým způsobem to připomíná kafkovskou situaci - oni o tom současně chtějí i nechtějí vyprávět. To je velmi zajímavý jev v české kultuře. V Polsku není tak častý, lidé mají více odvahy. A pokud odvahu nemají, tak ji alespoň předstírají.

Foto: Aktuálně.cz

Takže ani po dvaceti letech od pádu komunismu lidé nebyli otevřenější?
Někteří ano. Já mám takový, možná falešný dojem, že nálada strachu zůstala. Ale zároveň mě překvapuje česká upřímnost. Vždycky mi řeknou na rovinu, jak to bylo, nepředstírají, že jsou něco víc.

Například nedávno jsem byl v Budapešti na výstavě fotografií věnované událostem 17. listopadu 1989. Představitel tamního Českého kulturního centra na jejím slavnostním zahájení vyprávěl svůj zážtek ze sametové revoluce:

„Když probíhala ta manifestace, jel jsem zrovna tramvají. Před Václavským náměstím se tramvaj zastavila a stála tam asi půl hodiny. Vůbec jsme nevěděli, co se děje. Potom se tramvaj z ničeho nic rozjela a vrátila se o dvě nebo tři zastávky nazpět. A až doma jsem se z televizních zpráv dozvěděl, že se hroutil režim."

To bylo překvapující. Přísahám, že 99 procent Poláků by řeklo: „Jel jsem na demonstraci, zbila mě Státní bezpečnost a vůbec jsem hrdina." Nikdo by neřekl, že nevěděl, co se děje. Taková upřímnost mě vždycky fascinuje.

Určitě jste sledoval oslavy dvacátého výročí sametové revoluce. Mezi tradičními projevy a kladením věnců se objevila i jedna kontroverzní akce. Výtvarník Roman Týc k památníku listopadových událostí na Národní třídě připevnil hajlující ruce s letopočtem 1939 a zdvižené prostředníčky s letopočtem 2009. Oceňujete ji?
To je nádhera, nádhera! Pouze Čech dokáže mít takový nápad. Hrozně se mi to líbí. Takový humor mám rád a líbí se mi, že nejste nafoukaný národ. Vždycky se u vás najde nějaký špendlík, který ten nafouklý balónek propíchne. V Polsku nic takového nemáme. My milujeme patos.

A v Polsku by si nikdo nedovolil takovým způsobem „znesvětit" symbol protikomunistického odporu, například hnutí Solidarita?

Mohlo by se něco takového stát, ale bylo by to spíš okrajové. Pokud by se to objevilo v médiích, tak by to skoro všichni odsoudili, snad kromě liberálního tisku, jako například Gazeta Wyborcza. My si zkrátka legraci z některých věcí neděláme.

Tomáš Baťa greeting people who came to see him.
Tomáš Baťa greeting people who came to see him. | Foto: Miloš Gregor

Mohou se v Gottlandu najít i Poláci, nebo to je kniha čistě jen o Češích a České republice?
Když kniha v roce 2006 vyšla, v Polsku vládla strana Právo a spravedlnost. Během dvouleté vlády bratrů Kaczyńských se odposlechy a absence důvěry staly normou a spousta lidí říkala, že ta knížka je vlastně o naší zemi. Jak mi psali někteří čtenáři, bylo to, jako bych promítal české poměry za totality na současné dění v Polsku.

A ještě bych řekl, že v Polsku platí nějaký postoj, který bych srovnal s chováním Čechoslováků za totality. Hodně lidí vnitřně nepodporovalo komunismus, ale vstoupilo do strany, protože byli toho názoru, že „život se má prožít." Často toho člověka nikdo nenutil, aby do strany vstoupil, ale on to přesto udělal; a to samé máme dnes v Polsku.

Nejedná se ovšem o politickou stranu, ale o katolickou církev. Velké množství Poláků jsou nevěřící, ale chodí do kostela, křtí děti a mají svatbu v kostele a tak dále. Zároveň se chovají jako liberální ateisté. Používají prezervativy a modlí se jen naoko. Já tomu říkám tlak vzoru. Nejde o to, že by jim například maminka říkala: „Musíš jít do kostela!" Tlačí na ně společnost. Člověk cítí, že se tak musí chovat a předstírá, že je katolík. To je to pokrytectví, které se mi na Polsku nelíbí.

Marta Kubišová
Marta Kubišová | Foto: Korzo

Sám mám ve svém životě takovou epizodu. Jako nevěřící jsem šel za kmotra syna mých známých, kteří mě o to poprosili. Z pošetilosti jsem jim vyhověl. Adina Mandlová nazvala svou autobiografii „Dneska už se tomu směju". Já se tomu už také dneska směju, ale tento jev v Polsku existuje.

Pokud byste začal psát pokračování Gottlandu, o čem by bylo?
Už ho píšu.

A o čem tedy bude?
Stěžejní příběh bude o rodině Müllerových a Loosově vile. Osud rodiny a domu. K němu potom přidám další příběhy, například o Egonu Bondym, kterého jsem osobně poznal, potom o Davidu Černém, protože jsme spolu létali v jeho letadle, možná o Halině Pawlovské, protože tím, jak se všemu usmívá a směje, tak je pro mě takovým zosobněním české kultury. Vznikne z toho vyprávění o české kultuře dvacátého století.

Panují v Polsku stále klišé o Češích a České republice?
Samozřejmě.

Takže úsloví o českém filmu je stále živé?
Myslíte větu Nikdo neví, proč to tak je, úplně jako v českém filmu? Ano … A když se objevil Jožin z bažin, tak ho Poláci přímo zbožňovali. Prakticky každý ho vyhledával na YouTube a ten videoklip se stal hitem. Nikdo přitom nevěděl proč.

Foto: youtube

A máte pro to vysvětlení?
Já si to vysvětluji tak, že Ivo Pešák v tom klipu vypadal jako figurka z nějaké Hrabalovy povídky nebo jako někdo, kdo vylezl z hospody. Takový trošku bezdomovec, trošku blázen, trošku trouba, trošku postižený, ale zároveň směšný člověk.

Tak si v Polsku představují Čechy. Jožin z bažin je obraz typického Čecha. Přesně odpovídá polskému klišé. Je takový směšný a lehkomyslný člověk. Já doufám, že má knížka tento stereotyp nabourala.

Víte o posledním skandálu, který rozvířil české kulturní dění? Nedlouho po předání Literární ceny Knižního klubu vyšlo najevo, že vítěznou knihu Bílej kůň, žlutý drak nenapsala autorka vietnamského původu Lan Pham Thi, ale český spisovatel Jan Cempírek.

Mně se Bílej kůň, žlutý drak ohromně líbil a velmi mě potěšilo, že nějaká vietnamská dívka vyrůstající v českém prostředí takovou knihu napsala. Když jsem se potom dozvěděl, že to není pravda, tak mě to zklamalo.

Myslím si ale, že by to mohl být podnět k zamyšlení: Proč vietnamská menšina nepíše? Proč se chovají, jakoby se všeho báli? Češi by se měli naopak zamyslet nad tím, proč ta knížka nevznikla opravdu a proč ji musel napsat český spisovatel? To je skutečně k zamyšlení a ten „skandál" by k tomu měl dát podnět. Jsem nakonec rád, že se tak stalo.

 

Kdo je Mariusz Szczygieł

Narozen 5. září 1966. Polský novinář a spisovatel. V roce 1985 absolvoval Ekonomické lyceum Štefana Žeromského v Legnici a v roce 2000 vystudoval politické vědy a žurnalistiku na Varšavské univerzitě.

Foto: Aktuálně.cz

Od roku 1990 působí jako reportér Gazety Wyborcze, od roku 2004 je zástupcem šéfredaktora kulturní přílohy Duzy Format a zástupce vedoucího oddělení reportáže.

Mezi lety 1997 až 1998 přenášel na Evropské žurnalistické škole, v letech 2000-2003 a v roce 2006 přednášel reportáž na Institutu žurnalistiky Varšavské univerzity. Mezi lety 1995 až 2001 vedl na TV Polsat talk show.

Je autorem knih: Neděle, která se přihodila ve středu (1996), Na každé téma: talk-show ke čtení (1997), Gottland (2006) a 20 - 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygla (2009).

 

Právě se děje

Další zprávy