Recenze - Obsazení Johna Malkoviche do role slavného svůdníka Giacoma Casanovy se jeví jako ta největší sázka na jistotu, kterou režisér vůbec může mít.
Vždyť slavný herec se možná nejvíc zapsal do povědomí diváků jako vikomt Valmont ve Frearsově adaptaci Nebezpečných známostí. A nedostudovaný kněz a dobrodruh Casanova je postava s podobnou morálkou, pohledem na svět a na vztahy k ženám.
Malkovich je hlavním tahákem komorní zpěvohry režiséra Michaela Sturmingera s názvem The Giacomo Variations. Ale první ze dvou uvedení v Hudebním divadle v Karlíně v rámci Pražského jara nezastihlo hollywoodského herce úplně ve formě. Jeho podivně mdlý výkon přispěl k tomu, že celé představení vyznělo poněkud rozpačitě.
Nebyl ale na vině sám. Dobře totiž nefunguje celý koncept show na pomezí mezi operou a divadlem. Tvůrci se rozhodli nahlédnout do proutníkova života na jeho sklonku, když se na zámku hraběte Waldsteina v Duchcově zotavoval ze srdeční příhody.
Casanovovu rekonvalescenci naruší návštěva emancipované spisovatelky Elisy von der Recke (Ingeborga Dapkunaite), jež se velmi zajímá o svůdníkovy slavné Paměti.
Casanova začíná vzpomínat na svůj bohatý život a na tyto flashbacky tvůrci naroubovali populární árie ze tří slavných Mozartových oper - Figarovy svatby, Cosi fan tutte a Dona Giovanniho.
Malkoviche s jeho hereckou kolegyní z Litvy v pěveckých číslech doplňují barytonista Florian Boesch a sopranistka Sophie Klussmannová jako jejich alter ega. Zajímavý nápad, ale v podání režiséra Sturmingera je dramaturgicky nezvládnutý.
Herci i zpěváci totiž představují kromě sebe samých i jiné postavy z Casanovova bouřlivého života, plynule přecházejí z role do role, často ve frenetickém tempu mění v zákulisí stylové kostýmy, ale člověk se v té změti motivů velmi snadno ztrácí, zvlášť když často vypadávaly elektronické titulky.
Koncept inscenace je postavený na tom, že herci jsou nuceni v určitých pasážích zpívat a zpěváci zase naopak hrát. Bylo až překvapivé, jak jednoznačně vyzněla tahle výzva pro zpěváky.
Malkovichův zpěv neuráží
Sám Malkovich se o svých pěveckých schopnostech vyjadřuje rezervovaně a zpívat skutečně moc neumí. Russel Crowe v Bídnících je proti němu Zlatý slavík. Ale jeho zpěv nezní často a příliš neuráží.
Na rozdíl od příšerného ruského akcentu a afektované deklamace Ingeborgy Dapkunaite. Výkon herečky, kterou proslavil Nikita Michalkov ve filmu Unaveni sluncem, je až na hranici parodie, takže jeden začne přemítat, jestli nejde o nějaký zvláštní režijní záměr. Zvlášť když jí Malkovich sekunduje monotónní, unavenou dikcí a nejistou řečí těla. To Boesch s Klussmannovou zvládají své herecké party jednoduše lépe, přirozeně se pohybují po jevišti a dokážou svým výstupům vtisknout uvěřitelné emoce.
Problematické je také spojení miláčka davů Mozarta, jehož árie hrál pětatřicetičlenný Orchester Wiener Akademie pod taktovkou Martina Haselböcka, s libertinským překračovatelem různých tabu Casanovou.
Převládá spíše fraškovitě komediální pohled na boj mezi pohlavími. Na první signální útočí scénky s umělým penisem nebo lascivní žertování na téma předchůdce dnešních kondomů.
Rozverný tón převládá i v pasáži, v níž Casanova vzpomíná na své nechtěně incestní dobrodružství, když měl poměr s mladou dívkou, z níž se vyklubala jeho dcera. A i když v závěru přibývá vážnějších chvil a tvůrci reflektují stárnutí, pomíjivost lásky a smysl života, nerezonují tato témata tak silně, jak by správně vyznít měla.
Život nekonformního a nespoutaného Casanovy se Sturmingerovi podařilo dokonale zglajchšaltovat do líbivého, ale také chaotického a nudného midkultu s pěkně zazpívanými slavnými áriemi a nepřesvědčivými výkony herců.
