Recenze - Asi nebudu sám, kdo má pocit, že v této zemi se nedostává intelektuálních elit, kterým by bylo záhodno naslouchat. Že se tu ve veřejném prostoru omílají povrchní témata, nehledá se podstata věci, nehledají se přesahující, trvalejší hodnoty. Nemyslím si, že zde chytří lidé vymřeli, ale zřejmě se nechtějí účastnit veřejné diskuse v takové podobě, popřípadě se jejich hlas v masmediální vřavě ztrácí.
Nebylo tomu tak vždy. Aniž by bylo třeba propadat romantické představě o dokonalosti meziválečného Československa, nelze přehlédnout nesrovnatelnost výše debat elity tehdy a dnes. Podobně by dopadlo srovnání konce 60. let s dnešní dobou.
Výsledným pocitem by neměla být blbá nálada, ale rozhlížení se po „ladičkách", lidech, kteří se nebáli svobodně myslet a jednat, stáli si za svým, uměli své názory sami revidovat - a svým příkladem inspirovali okolí. Mnozí z nich se mýlili. Mnozí kázali vodu a pili víno. Ale i osudy takových jsou poučné. Kolekcí profilů osobností-ladiček je kniha Pavla Kosatíka Česká inteligence. Vznikla původně na zakázku jako seriál pro časopis Respekt. Jak to někdy bývá, „zakázková" výroba přerostla ve velký projekt, do něhož vložil autor to nejlepší, co umí nabídnout.
Intelektuál ručí sám sebou
Úkol to byl pekelný. V knize nalezneme profily jedenašedesáti osobností. Každý zabere pět tiskových stran. Jenže v každém je vydestilováno to (pro autora) podstatné z celého díla vybraných osobností, často čítajícího desítky titulů. Kosatík navíc z principu nechodí vyšlapanými cestičkami, a proto se snaží ke „svým" intelektuálům přistupovat nově, nastavovat je čtenáři v originálním osvětlení, což platí zejména pro ty, u kterých máme pocit, že o nich víme všechno.
Začínáme historikem Jaroslavem Gollem činným na přelomu 19. a 20. století, končí se symbolicky „Magorem" Jirousem. Autor si předsevzal, že ukáže, čím tito lidé přispěli do veřejné debaty, jaký sklidili ohlas a často jak sami vlastním životem potvrzovali své teze. Intelektuál je ten, u něhož neplatí, co platí pro spisovatele beletristy, totiž že se můžeme spokojit s dílem samotným a po osobě autora nám vlastně nic nemusí být. Od intelektuála chceme, aby ručil něčím víc než odevzdaným rukopisem. O to obtížnější to byla úloha v dobách, kdy bylo těžké vyjadřovat veřejně svůj názor. I z toho důvodu jsou mnozí zde zastoupení myslitelé zároveň outsidery - společenskými, politickými, vyhoštěnci ve svém vlastním oboru, nebo ve všech těchto směrech.
Za první republiky měl intelektuál jedinečnou možnost, jak svěřovat své myšlenky světu, i když s nimi stál jak osamělý maják - mohl si založit vlastní časopis jako jejich tribunu. Je zajímavé, kolik z myslitelů zastoupených v této knize se právě touto cestou vydalo. Dnes by se z nich zřejmě stali bloggeři, protože přijít s vlastním periodikem v dnešní době? S intelektuálním obsahem? Šílenství.
Vidět slavným do duše
Autor však jde ještě dál, než k pozornému čtení často zapomenutých spisů. Pokouší se mnohdy nahlédnout do osoby pisatele. Dělá to se suverenitou, která vzbuzuje až pochybnosti. Můžeme skutečně vidět o hlavy lidem jen za základě toho, co napsali? Je - kupříkladu - Milan Kundera člověkem, pro kterého existuje pouze cesta rozumu a jiné neuznává?
Za nejproblémovější považuji soud nad Karlem Čapkem, jenž podle Kosatíka převlékl kabát z existenciálního nihilisty v dobromyslného humanistu pod vlivem T. G. Masaryka, čistě účelově, ku prospěchu nové republiky. Důkazem má být srovnání jeho raných povídek a pozdějších prací. Ten rozdíl je jistě zřetelný, ale proč by se nemohlo jednat o přirozený duševní a umělecký vývoj spisovatele?
To je ale v kontextu knihy okrajová poznámka. Kosatík předkládá velkou revizi: toho jsme dosáhli. Toto bylo vymyšleno a odžito. Není důvod strkat hlavu do písku a fňukat nad nepatrností naší země a našeho vlivu. Jedna ladička může svým vlněním prostoupit celý sál. Moc bezmocných funguje, byť není na první pohled očividná. Lidem, jako byl třeba přesný pozorovatel a komentátor Milan Šimečka, Kosatík dokonce nepřiznává nic menšího než vítězství nad celým režimem.
Kniha Česká inteligence je - nebojím se říct - pomůckou. Každý, kdo si klade otázku jak žít a o co usilovat, jak přemýšlet a uchopovat problém, tu najde desítky konkrétních odpovědí a návrhů. Někdy není třeba být originální, ale stačí být odvážný, čteme v hesle o Václavu Havlovi. Vlastně tu máme knihu z žánru „příběhy odvahy", jehož úkolem není jen informovat, ale pobízet. Někdy je to zakódováno v samotných názvech statí: Dělat to jinak, nechtít se dohodnout s mocí, jít dál než jsou vlastní zájmy, být ladičkou dějin, nedat se vytlačit, být šťastným amatérem, účastnit se a ručit.
Česká inteligence je konfesí svého autora, který sám patří k nejzajímavějším píšícím lidem tady a teď. Je to jedna z nejdůležitějších knih, které tu v posledních dvaceti letech vyšly.
Pavel Kosatík: Česká inteligence. Vydala Mladá fronta, 2011.
