Dramaturgie první scény se rozhodla pro třináct let starou "inteligentní detektivní" komedii Arkádie britského dramatika s českými kořeny Toma Stopparda. Divák v hledišti Stavovského divadla tak s jeho textem pocítí tříhodinové intelektuální vzrušení, radost ze slovních gagů a s chutí si připomene tváře populárních herců.
To vše ale poletuje v naprostém vzduchoprázdnu bez ohledu na to, že za necelý měsíc půjdou Češi k volbám. Jak by se z odkazu inscenace Radovana Lipuse mohlo zdát, naším největším problémem dnes je, že klademe důraz na kariéru a zapomínáme na skutečnou lásku. Asi jsme šťastní lidé.
Příběh se odehrává v majestátním domě na středoanglickém venkově ve dvou časových rovinách. První z roku 1809 vypráví o vztahu třináctileté Thomasiny (Magdaléna Borová s ní získala první velkou roli v ND) a jejího učitele Septima Hodge (Jan Dolanský). Předmětem výuky není jen matematika či literatura, ale i životní nástrahy.
Septimus má k tomu jako sukničkář dobrou průpravu a jeho hlavním cílem je bez škrábnutí vyváznout z milostných eskapád. Jeho žákyně mezitím matematickou metodou snaží najít vzorec fyzikálních úkazů a přírodních zákonů, tedy logaritmus "na všechno".
O necelých dvě stě let později se v tomtéž domě snaží cynický akademik Bernard Nightingale v podání Davida Matáska objevit nové souvislosti ze života básníka George Gordon Byrona, zatímco spisovatelka Hana Jarvisová (Petra Špalková) částečně stojící po jeho boku objevuje sílu Thomasinina výpočtu
Ve stylu knih Umberta Eca či jeho epigona Dana Browna hra proplétá realitu s fikcí, přibližuje divákovi dílo lorda Byrona tak, že ho i vzdělává současně s hrdiny s přítomné časové roviny. Je v tom něco z Návštěvníků, kteří pátrali po sešitu Adama Bernaua, i z filozofické esejistiky Jména růže. Síla Arkádie není v jejím příběhu, ale v espritu, oné intelektuální a ekvilibristické hostině, jejíž krásu si ovšem vychutná jen kontextu znalý Anglosas.
Sledování oživlé literatury či artového televizního kanálu podporuje statická scéna Petra Matáska, který do centrálního prostoru pokoje umístil dlouhý stůl se čtyřmi židlemi tak, že herci kolem něj chodí sem a tam, občas se opřou, jindy si sednou nebo úplně vyběhnou ze scény dveřmi v zadní části jeviště.
Mdlá je hlavně Lipusova režie; světelný park a hudební doprovod jí slouží jen jako předěly mezi jevištními obrazy a jediným nápadem je mechanická hračka, želva představující živého tvora. Nenajdeme tu jediný symbol či metaforu, které by přesahovaly text a vysvětlily důvod jeho uvedení. Že je to dobře napsaná hra, nestačí.
Z tohoto druhu "hereckého" divadla nicméně ansámbl vyšel se ctí. Herci v první polovině premiérového představení sice plně nevnímali sílu slova (Arkádie jich má neskutečně mnoho), ale ve druhé části už se ve svých postavách bezpečně usadili a asi se nejvíc přiblížili břitké a formálně propracované komedii, místy až sitcomu. Jenže podvečerní sitcom k pobavení diváků po pracovním dni umí televize lépe, takže proč ho uvádět na divadle. Natož Národním.
Národní divadlo Praha - Tom Stoppard: Arkádie. Překlad Jaroslav Kořán, režie Radovan Lipus, scéna Petr Matásek, kostýmy Eva Kotková, hudba Pavel Helebrand, dramaturgie Jan Hančil. Premiéra 4. května 2006 ve Stavovském divadle.
