Rozhovor - Na první pohled se jedná o internetový vtípek, který bezcílně koluje sítí. Fotografie chlápka, který klečí na všech čtyřech a je zasypaný špagetami, nebo kresbička E.T.ho, který do telefonního sluchátka říká I Hate Email. Všichni jste někdy něco takového poslali vybraným lidem ze svého mailing listu.
Výstava v pražské galerii Langhans - k vidění je až do 27. 9. - vyhlíží nevinně, prvoplánově; ale čím víc nasáváte tvorbu současné umělecké hvězdy Olafa Breuninga, tím jasněji z ní vystupuje komentář k elektronickému věku. Breuning dovlekl internet do galerie, ale nezkoumá jeho strukturu, nýbrž tón, nezávaznost, frivolnost a ironii, kterou vtiskl naší komunikaci.
K tomu budiž připočteno, že fotografii na internetu zcela ovládla lidová tvořivost a amatérismus - v dobrém slova smyslu - čímž se naprosto proměnila naše očekávání od vizuální komunikace. Zažíváme renesanci neumělých koláží, srostlicí, dvojsmyslů, blbnutí s přednastavenými efekty v digitálních kompaktech.
To vše vytváří nový jazyk, jehož podstatu dokázal původem švýcarský fotograf, kreslíř, filmař a sochař Olaf Breuning vyhmátnout - a jako obrozenec sbírající lidovou slovesnost ji přizpůsobil vlastním pythonovským skečům.
Zdá se mi, že tvůj přístup k tvorbě je silně ovlivněný internetem: de facto jsi přijal za své všechny principy, kterým toto prostředí změnilo nakládání s fotografií.
Řekněme, že mi jde především o to reflektovat dnešní dobu, nemám jiný důležitější zájem. Samozřejmě miluju fotografii a studoval jsem ji ještě v její klasické formě, ale od té doby se hodně změnilo. Na internet ovšem nereaguju - protože ho nepozoruji zdáli, ale jsem jím prostoupen. Moje ponětí o světě - ať už chci nebo nechci je - definováno Googlem. To je pro současnost typické.
I humor - permanentně přítomný ve tvých fotografiích - je něco, co internet akceleroval. Lidé se baví a spamují posíláním a vytvářením nejrůznějších potrhlých obrázků. Inspiruje tě lidová tvořivost?
Můj smysl pro humor je nezávislý na internetu. Vtipy jsem dělal daleko dřív, než se rozeběhl, beru humor jako užitečný nástroj, jak mluvit o životě. Ale mám jednu fotografii, která tohle téma rozvíjí. Možná jsi viděl můj snímek Collage Family, kde jsem posbíral tyhle nejrůznější vtipné fotografie, které kolují kolem světa, a poskládal z nich portrét normální rodiny. ¨
Jak vůbec nová média změnila vnímání obrazů? Sám tvrdíš, že během skicování sleduješ seriály a tahle touha zahlcovat se podněty na mnoha úrovních je pro dnešní vizuální kulturu typická.
Žijeme v neustále se valící lavině vizuálních podnětů, ale tím kreslením se vlastně vracím k něčemu prazákladnímu. Struktura kreseb je naprosto jednoduchá v porovnání se sofistikovaností technických obrazů. Uvažuji jimi o životě, o sobě - je to cosi jako deník, který si člověk píše, než jde spát.
Beru je jako nejčistší formu osobního vyjádření, zatímco moje fotografie a filmy jsou komentáře mediální a digitální reality. Ale já sám se nikdy necítím zahlcený vizuálními podněty: chci vidět ještě víc, vyhledávám je, i proto si ke kreslení pouštím televizi.
Podle charakteru tvých výtvorů by mě zajímalo, jestli jsi býval během dospívání třídní bavič?
Považuji svoje dospívání za dost průměrné. Byl jsem kluk, který až do 16 dělal to, co ostatní, honil se za holkama; až později jsem se začal snažit odlišit se. K tomu ve Švýcarsku zas nebylo tolik příležitostí, mohl sis vybrat, jestli budeš trochu „vpravo" nebo trochu „vlevo," já šel vlevo, začal poslouchat punk a novou vlnu, přihlásil se na uměleckou školu, nosil jenom černou, vyholil si hlavu a ponořil se do čtení Wittgensteina. Chtěl jsem se prostě odlišit od průměrných idiotů, což je pro mladé lidi typické.
Na střední jsem se strašně snažil být jiný, dalších deset let jsem opravdu byl jiný a jsem za to vděčný, ale nyní se jako umělec chci vrhnout do mainstreamu, protože tam se odehrávají věci, které mě opravdu zajímají, a chci o nich hovořit.
Existuje něco jako typický švýcarský humor?
Rozhodně - můžeš ho vidět třeba v dílech umělců jako Fischli a Weiss - vždy jde o něco sladkého. Švýcarsko je malebná země, která by ráda hovořila o velkých tématech, ale může je sledovat jen zpovzdálí - za hranicemi, protože uvnitř se nic moc neděje. Takže se jen díváme na hollywoodské filmy - vzpomeň si na jakoukoli tragedii nebo katastrofu, žádná se neodehrála ve Švýcarsku.
V tom je ta země extrémní, proto má hodně nevinný a mazlivý humor. Hádal bych, že to vyleze i ze srovnání s českým - nemáme temnou minulost, zkušenost s komunismem, nic takového. Je to bohatá země s překrásnou krajinou, která tě tak akorát rozmazlí. Musím říct, že jsem hodně šťastný, že jsem odtamtud před deseti lety odešel.
Co konkrétně jsi s radostí opustil?
Spíš ti povím, co mě těší, že jsem našel v New Yorku. Střet kultur - třeba Paříž je krásná ale plná Francouzů, Londýn je anglický, Istanbul turecký, Praha česká - New York je otevřená struktura. Tajemství. Ve Švýcarsku máš pocit, že každý tvůj další krok je předem připravený. Vnucuje se ti, jak se věci dělají. Což v New Yorku nikdy nestane. Navíc spousta lidí nadává na to, že Američani jsou hodně povrchní. Jsou. A mě to strašně baví. Víc, než když se vrátím do Švýcarska, a tam musím se všemi vážně debatovat.
Naprosto mi dává smysl, že žiješ v New Yorku, protože veškeré umění, které odtamtud v posledních letech přichází, je hodně ironické, plné pomrkávání a záměrné neserióznosti.
Tady asi narážíš na tu podivnou hippy přírodní estetiku, která vypukla tak před třemi čtyřmi lety ve Williamsburgu, všude samé sovy, jednorožci, chlápci si nechali narůst plnovousy. To pro mě není současnost. Beru to jako jejich kmenový rituál, v kterém se našla určitá komunita. Dělají umění, jako kdyby žili někde na venkově.
Pro mě je New York daleko víc spjatý s městskou kulturou osmdesátých let - hip-hopem, breakdancem, grafitti. Tohle je romantické retro. Nicméně velmi živé a neodsuzuji to, protože dnes umění nemůže být nějak inovativní; jediné, o co se může snažit, je vytvoření specifické řeči. A to se ve Williamsburgu totálně povedlo.
Fascinují tě skupiny, hloučky, nemusí ani jít o lidi stačí, když to jsou kostlivci nebo gorily. Záměrně ve fotografii pomíjíš jednotlivce, nezajímáš se o portrét. Co tě to přitahuje na smečkách?
Tím se vracím zpět ke své identitě. Jakmile deset lidí v mém okolí začne tvrdit jednu a tu samou věc, mám chuť se vůči nim vymezit. Poodstoupit od nich. Na druhou stranu je evidentní, že z toho vyzařuje síla. Deset lidí hledících do kamery - mají stejné výrazy, stejné masky - manifestují jednu věc. To mě přitahuje. Na fotografii We only move when something changes je čtyřicet lidí, všichni s klaunskými nosy a hledí do kamery - zajímá mě ten fyzický nápor až válečnicky středověký.
Tento davový nápor se dá vycítit i z tvých prací ironicky zpracovávající čínskou hrozbu např. Army nebo I'm Still Scared Of The Chinese.
Tohle čínské téma jsem už opustil. Poslední sochu jsem udělal před rokem. Bylo to zajímavé, tehdy byly noviny plné paranoidních zpráv o Číně a komunistické hrozbě, nemohl jsi tomu uniknout. Ale jakmile vypukla finanční krize, všichni pustili Činu z hlavy. Dá se říct, že ty sochy reflektující Činu byly mými jedinými opravdu tendenčními díly. Vlastně mi to dalo lekci v tom, že bych se příště měl méně věnovat ryze aktuálním tématům.
Film Home 2, který je v Langhansu také k vidění, beru jako portrét neschopnosti porozumět a bezmocnosti západního světa tváří v tvář jiným kulturám.
Přesně o to mi šlo: je to příběh chlapíka, který cestuje do zemí třetího světa a snaží se jim porozumět, ovšem zjišťuje, že jeho mentální nastavení je s tamní kulturou naprosto nekompatibilní. Často si lidé myslí, že díky internetu rozumí celému světu, ale pak když skutečně dorazí na místo, jsou zcela dezorientováni. Proto jsou v Home2 momenty, které jsou už za hranici, možná až rasistické, jako když hrdina přijede do Afriky a rozdává peníze chudým dětem. To vše by tě mělo znovu vracet k otázce: Doopravdy rozumím světu jenom proto, že mám rychlé připojení?
