Glosa - Směr, kterým se letošní ročník mezinárodní – a pořád ještě prestižní – fotografické soutěže World Press Photo vydal, je zajímavý a v mnohém nesmírně osvěžující, určitě však překvapující. Po dlouhé, předlouhé době to je totiž tak, že převažující dojem z pohledu na vítězné fotografie není pohledem na fotografie smrti a krve, ale – bože, ta úleva! – pohledem obyčejného člověka na události všedního dne.
Jako by si porotci soutěže World Press Photo konečně vzpomněli, že hlavní události světa se nedějí jen na válečných bojištích, v hurikánech, zemětřeseních a drogových válkách, ke kterým musíme zaujmout náš spravedlivý a hlavně rozhořčený postoj naší bílé humanity a civilizace. Jako by najednou a konečně po letech pochopili, že události nejsou jen hromady mrtvol, podvyživené děti, kulometné salvy zpoza rohu a milióny uprchlíků ve stanových táborech.
Nemusíte zakrývat dětem oči
Prostě najednou se díváme na předložené výsledky a nemusíme dětem zakrývat oči. World Press Photo nám letos ukazuje, že ta stará dobrá novinařina nemusí být jen burcující, ale že může být taky a „jen“ docela obyčejně a převážně radostná. To je totiž třeba to hlavní poselství vítězné fotografie.
Ne, nenechme se zmást „oficiálním“ zdůvodněním, že snímek „zprostředkovává velmi vážné problémy a znepokojení současného světa“ a „otevírá diskusi o technologii, globalizaci, migraci, chudobě, zoufalství, nepřátelství, lidství“. Kdepak. To je jen balast povinného naplnění moralizujícího a bojovného pojetí „starého“ World Press Photo, který „musel být řečen“, ale nikdo ho už nebere vážně.
Ten snímek je ve skutečnosti neobyčejně hravý a vystihuje příběh dnešního třetího světa, který už dávno není světem “těch hladovějících černoušků s nádhernými kukadly“, ale je to naopak stále sebevědomější svět, který si chce užívat stejné zábavy jako „tamti bílí“.
Svět, který se vůči naší civilizaci nevymezuje ani od nás nic nežádá, ale žije si svůj život s našimi hračkami. Má své elity a svoji střední třídu, své lékaře a notáře a mlékaře a ty elity jsou nesmírně chytré a svébytné a dávno už nepotřebují naši patronaci a naše doporučení.
I Somálsku plyne normální život
Je nádherné vidět ve vítězných fotkách tolik moderních myšlenek, které nechtějí jen dojímat a pomáhat slabším, ale naopak zaznamenávají radostnou touhu člověka žít svůj život. Copak není úžasné, že ještě včera popisované Somálsko jako země, kde začíná peklo, je teď najednou ve všech novinách zemí, kde se normálně a obyčejně telefonuje o nejobyčejnějších věcech, jako jsou pozvánky na svatby, narození dětí anebo také kolik metrů látky může moje drahá žena koupit?
Copak není úžasné, že po mnohaletém vykreslování Gazy jako místa kdesi na zeměkouli neustále zasypávaném bombami se teď najednou sebere odvaha a ukáže se ten malinkatý kousek světa jako místo obyčejných holčičích radostí a zábav? Jako místo, kde – považte! - holky házejí oštěpem?
Copak není skvělé, že vyhrává ta nejobyčejnější série fotek dvou rakouských sester, které nejsou ani mentální, ani týrané kdesi ve sklepě ani srostlé na hlavě? Uvědomujete si tu radost, kterou nám konečně World Press Photo přineslo? Nevím jak vy, já jsem nadšen.
Ano, samozřejmě je v tomto přehledu i spousta trýznivých fotek, jako jsou ty z keňského masakru v Nairobi. Ale i tady je posun. Už to většinou nejsou ty pyšné fotky nás humanistů podávajících humanistické sdělení a vidění světa, takové ty fotky, co se pořád „u nás doma nosí“, ale ty fotky jsou naopak nemilosrdné svojí nezaujatostí a fantastické svou kontaktností. Na délku dlaně. Ne víc! Jako byste v tom obchoďáku byli. Jako by přímo na vás mířili. Ptáte se: Proboha, jak je to možné, to není film, to opravdu někdo nafotil v té děsivé hrůze?
Vidíte fotky a scény z domácího násilí a cítíte přímo závan facky, která té holce přilítla. To fakt není hrané? To je přeci neuvěřitelné a nekonečně silné, být takhle na dotek. Fascinující série.
Ano, v letošním World Press Photo se – v porovnání s jinými ročníky – mimořádně urodilo. Skvělé věci a hlavně nové fotografické paradigma, které sice léta viselo ve vzduchu, ale teď konečně došlo svého oficiálního posvěcení.
Co říct na závěr? Že by asi mělo být slušností pogratulovat českému umístění. Je dobře, že tam svého koně máme, byť bohužel tato série patří právě k té „staré“ World Press Photo. Bohužel to není víc než jen humanistická turistika. Dvě náhodné postavičky a balast „teplých“ detailů jako vycpávka. Vyplňování a naplňování starého vzorce této soutěže.
Jak řekl můj kamarád: každý rok musí vyhrát nějací dojemní albíni a nějací ujařmení teplouši. Ale co, nakonec to umístění je a naše. Stejně jako se člověk musí smířit s tím romantickým rumunským senosečem od Karla Svolinského. Nebo to byl Václav Rabas?
P.S. Původně jsem o výsledcích World Press Photo psát nechtěl. Sleduji je totiž jen na půl oka a zpovzdálí, jsa na cestách v cizině. Jenže výsledky byly pro mne a pro mnohé fotografy natolik překvapující, že jsem neodolal naléhání a posílám pár poznámek. Snad nejsou příliš duplicitní s ostatními komentáři.
