Recenze - Zcela mimo diskuse a poměrně vzrušené emoce ohledně změn ve vedení i umístění dnešní Galerie středočeského kraje je dobré podotknout, že přesun těžiště někdejšího Českého muzea výtvarných umění z pražské Husovy ulice do Jezuitské koleje v Kutné Hoře není nijak špatná či tragická volba.
Jednak není vyloženou nutností, aby podobná instituce sídlila v hlavním městě, navíc je bývalé hornické město více než důstojným sídlem k pohledání. Nehledě na to, že je to od matičky Prahy zhruba hodina cesty. Čili proč nejet na výlet.
A co děti, mají si kde hrát?
První dojem z nově otevřených prostor (veřejnosti přístupných od 8. května) je… naleštěný. Galerie sama o sobě působí moderně a profesionálně; způsobem, který se dá v našich končinách srovnat dejme tomu s pražským centrem DOX. Jasně, že k tomu notně přispívá i genius loci a zánovní atmosféra vycíděných rekonstruovaných prostor koleje, ale je toho víc.
Fakt potěší, že si máte v galerii kde sednout, že je kam zajít na nepředražené kafe, že můžete odložit děti do koutku s hlídáním, že máte k dispozici (zatím dosti skrovnou, ale přece jen) čítárnu a kreslírnu, popřípadě že kustodi nejsou partou sadistů, kteří v galerii zavádějí stanné právo. Nemluvě o snaze zpřístupnit vybraná díla nevidomým.
Z hlediska náplně podobné instituce to sice zní jako marginálie - ovšem ve výsledku je to vlastně docela podstatná součást života muzea umožňující strávit v budově víceméně celé odpoledne i s malými ratolestmi, nebo si v galerii - třeba - číst, studovat či dopřát oddech mezi jednotlivými výstavami.
Nejde tedy jen o fasádu, ale o míru zpřístupnění umění jeho publiku. Pokud si návštěva žádá blitzkrieg, nebo naopak zákopovou válku, pak de facto neumožňuje vstřebat a dále rozvinout umělecká díla způsobem, jaký si vyžadují. A někdy to trvá prostě dlouho.
Možná jde o čistě o můj osobní klamný dojem, ale právě proto se mi zdá škoda, že se galerie nedočkala větší propagace a že i v rámci samotné Kutné Hory zůstává poněkud upozaděná - během celé cesty městem jsem osobně narazil na JEDINOU ceduli lakonicky ukazující GASK → tudy.
…a pak se koupilo to, co se dřív nestihlo
Co se týče prezentace sbírek či výstav, je nicméně situace složitější. Mediálně protřelá iluminace se dočkala patřičného prostoru i prezentace - leč samotný galerijní fond, tvořící přece jen jádro činnosti muzea, se návštěvníkům představuje z hlediska několika akvizičních vln od založení ČMVU v roce 1963.
Čtěte také:
GASK posdruhé pořádá hudební festival Creepy Teepee:
Znovu se otevírá týpí plné tmelících sil a duchů
To je sice taky regulérní hledisko a v rámci otevření a reorganizace instituce i DOCELA dobrý nápad na úvodní krátkodobou výstavu, ale proč bude proboha trvat dva roky? Výsledkem je totiž jinak nelogická změť obrazů a soch, kde vedle sebe stojí stylově, motivicky i generačně zcela nesouvisející díla.
Akviziční strategie různých ředitelů není nejvhodnější a ani nejzajímavější parametr, jak souhrn uměleckých děl interpretovat a dlouhodoběji v řádu let prezentovat. Budiž řečeno galerii k dobru, že do budoucna plánuje připravovat na místo stálé expozice právě motivické a souvislé průřezy sbírkovým fondem, ale stejně… až za ty dva roky?
Dobře našlápnuto, ale nedošlápnuto
Záměr pravidelně prezentovat i cizí sbírky či zapůjčená díla momentálně zosobňuje výstava Kontakt: Sbírka skupiny Erste Bank, která je sama o sobě vhodným kontrapunktem a oživením vlastního fondu. Tahle výstava by si každopádně zasluhovala samostatnou recenzi, takže postupme dál.
Snahu vměstnat do budovy i částečně ne-výtvarnou výstavu manifestuje expozice Emil Filla: Archiv umělce, prezentující část obrazového… archivu… ehm… ano, Emila Filly.
Tahle expozice má sama dobře našlápnuto: nejenže dává možnost nahlédnout do obsáhlého myšlenkového i výtvarného kotle českého malíře (mimochodem též nebo spíš zejména velmi pozoruhodného teoretika), ale zároveň odkazuje i k metodologickému trendu samotné kunsthistorie, zřetelně inspirovanému německým uměnozpytcem Aby Warburgem. Není asi náhodou, že prezentace Fillova archivu dosti připomíná Warburgův atlas Mnemosyne.
Jenže problém je v tom, že mimo řady kunsthistoriků, znalců Emila Filly nebo prostě "lidí od fochu" tahle výstava asi málokomu co řekne. Je sice zábavné koukat se na stovky reprodukcí a obrázků, ale bylo by nutné výstavu rozšířit, lépe řečeno doplnit o komentáře, mnohem přesnější koncepci či (třeba) multimediální možnost stopovat genealogie mezi jednotlivými obrazy, Fillovými vlastními díly a jeho tezemi, aby náležitě vynikla jak specifika Fillova výtvarného uvažování, tak se náležitě uplatnila i sama metoda. Takhle je to takový efektní výstřel slepou patronou do tmy.
Leč shrnuto a podtrženo, přese všechnu problematičnost aktuálních projektů je GASK institucí s potenciálem býti živou a kvalitní galerií, kam má smysl chodit i mimo žánr školního zájezdu.
