Recenze - Asketický glamour, spořivá okázalost, postní hody. Pokud si něco takového dokážete představit. Hned z několika úhlů pohledu je zjevné, že Erwin Olaf, autor výstavy Choregrafie citů - jíž prezentuje pražská Langhans Galerie - pochází z Nizozemí.
Z hlediska dosavadní dramaturgie Langhans Galerie znamená výstava největší příklon k popu. Olafova volná tvorba zachází s rejstříkem vizuálních postupů využívaných v módní a reklamní fotografii - ovšem tam, kde skutečný glamour nápadně demonstruje bohatství, se Olaf důsledně v duchu protestantské tradice uchyluje k ordinérnosti, kterou podtrhuje nesmírná sterilita.
Zjednodušeně řečeno: aktéři velkoformátových snímků z cyklů Déšť (2004), Naděje (2005), Žal (2007) a Pád (2008), které tvoří páteř výstavy, nejsou výluční svými luxusními oděvy, nýbrž tím, že i ty nejprostší kusy vypadají, jak kdyby si je právě donesli z čistírny a přelízli kartáčem na psí chlupy.
Olafovy poslední soubory v jistém ohledu připomínají předměstské zoufalství Gregoryho Crewdsona, jehož výběr loni představila Galerie Rudolfinum. Olaf podle retro módy umisťuje svoje výjevy na přelom 50. a 60. let.
Tedy do doby, kdy měl konzumní styl života ještě relativně optimisticky nevinný nádech a zjištění, že slušně placená práce, vlastní hnízdečko, spořádaná ženuška a zdravé dětičky s sebou ještě nemusí přinést pocit spokojenosti se životem, působilo jako nečekaná chyba v programu.
Této prázdnoty se Erwin Olaf zmocňuje prostředky módní a reklamní fotografie; jejich pomocí chce ukázat deziluzi, předzvěst nebo dohru katastrofy.
Nicméně tam, kde americký takřka-filmař Crewdson ukazuje rozbordelené nebo vypíglované interiéry jako ekvivalenty duševního rozpoložení svých hrdinů, Olaf se spokojuje s aseptickou nezařízenou prázdnotou.
Nepřístupnost modelů, kteří mezi sebou zásadně nenavazují oční kontakt, umocňuje zdvojenost zobrazení v sérii Naděje. Nejprve vidíme celou scénu v ordinaci, na dalším snímku se autor přiblíží přímo k pacientce a vypíchne její portrét. Ale jakkoli by toto gesto mohlo sugerovat ponor do psychiky, jde jen o prosté zazoomování, které autorem prezentovanou distanci nepřekoná.
Ta „Naděje" je v důsledku beznadějná. Onou choreografií, která dala výstavě jméno, se tu vlastně stává nehybnost.
Anonymitu portrétů pořízených v „okamžiku" mrknutí (Pád) zase střídají až výrazně nebarevné fotografie pokojových rostlin. Záměrně takových druhů, které jsou absolutně vzdáleny nějaké přírodní svěžesti, jsou tu dány do prostoru jako výplod bezradného bytového dekoratéra. Ubohé sušené traviny doplňuje tchýnin jazyk, který přežívá jen proto, že se o něj nikdo nemusí moc starat. Podobně chcíplá flóra je nastrčená i do bytů v cyklu Žal, který zachycuje výhradně truchlící ženy.
Nehledě na vizuální přitažlivost se největším úskalím Choreografie citů stává přímé servírování granulovaných emocí. Erwin Olaf se paralelně s vlastní tvorbou se věnuje komerčním zakázkám, vytvořil kampaně pro Lavazzu, Microsoft, Nicorette, Diesel nebo Playstation, a tak není divu, že nasál stylistiku branže.
Na tom, že se tyto strategie snaží využít k líbivé prezentaci natolik neprodejných sloganů, jako jsou smutek nebo bezvýchodnost, jistě je něco podvratného. Že se o to pokouší bezpečným způsobem, který konzumenty módních časopisů nikterak neurazí, by se pořád dalo vykládat jako rafinovanost.
Olaf se bohužel nedokáže oprostit od nejsilnějšího kánonu reklamy, kterým je jednoznačnost. Všechny čtyři soubory si udržují kontrolu nad způsobem čtení - a jako účinná reklama nebo zvládnutý pop na sebe během krátkého času prozrazují úplně vše. Všechny symboly se dávají k rozluštění během několika sekund.
Tudíž návrat k nim neobohacuje diváka novými detaily nebo významovými posuny, pouze mu opakuje slogan, který už slyšel, a vtlouká mu ho hlouběji do hlavy. Reklama i móda se z podstaty bojí konkurence, upozorňují na sebe, snaží se vydělit z jednolitého pozadí, strachují se, aby je nic nezastínilo.
Nefalšovaný žal se ale nedostatku pozornosti obávat nemusí. Když se objeví, nesoupeří; ihned ovládne scénu.
Erwin Olaf: Choreografie citů. Langhans Galerie, Praha, denně kromě pondělí 13-19 hodin., Výstava trvá do 7. června 2009.
