Recenze - Jestli byla přes léto Praze výstava, která byla po všech stránkách objektivně nejlepší, jsou to Krev, pot a slzy Douglase Gorgona v holešovickém Centru moderního umění DOX.
Výstavy v tomto - oprávněně ambiciózním - prostoru mají rozkolísanou kvalitu, ale i kdyby tady teoreticky vzato už nikdy nic podobného nevzniklo, pro ospravedlnění jeho existence je Gordonova prezentace naprosto dostačující. Asi jsem to ještě nikdy nenapsal, ale ta výstava (trvá až do konce září) je prostě dokonalá.
V osobě Douglase Gorgona - třiačtyřicetiletého Skota ověnčeného nejen prestižní Turnerovou cenou (1996), ale například i cenou 47. benátského bienále - dorazila do Česka umělecká megastar první velikosti. Na rozdíl od mediálně proslulejšího Hirsta platí Gordon především za uznávaného mistra svého oboru, skandály a celebritózní manýry nejsou jeho doménou.
Chlapík s výzorem hráče rugby, který střídavě pracuje v New Yorku, rodném Glasgowě a Berlíně, je spíš nenápadného ražení, o to nápadnější respektive nápaditější je jeho práce.
Gordon se představuje výběrem prací od roku 1992 do současnosti, tedy téměř z celé své aktivní kariéry. Nutno hned na úvod dodat, že výběr je to skvělý a stejně jako výstava nemá hluché místo. Najdou se tu slavné velkoformátové filmové instalace i silné komorní příběhy, autor pomocí nápisových vzkazů s divákem komunikuje, provádí ho po výstavě, sem tam si z něj střílí.
Celek, který dokonale využívá průhledů a poprvé opravdu naplňuje kreativní prostor galerie, nabízí podívanou založenou na pozorování, atmosféře i přemýšlení. Výsledkem je prožitek, jakých se obecně moc nevyskytuje.
Přestože výstava nabízí široké spektrum Gordonovy práce, největší pozornost se logicky upírá na slavnou videoinstalaci Čtyřiadvacetihodinové Psycho z roku 1993, velkoformátovou "němou" projekci kultovního Hitchcockova filmu zpomaleného do stopáže jednoho dne. V Praze navíc umělec v evropské premiéře uvedl verzi "tam a zpět sem a tam" z loňského roku, kdy zpětná projekce na druhém plátně film zdvojuje jako v zrcadle a mění jednosměrnost příběhu.
I když se dlouhodobé osamělé pozorování plátna, které přesahuje lidské měřítko a hypnotizuje člověka, spojené s čekáním na střet a skoro nepostřehnutelné časové prolnutí děje podobá zenové kontemplaci, která si zahrává s reálnou schizofrenií, stojí za to. Ale ve skutečnosti je vlastně jedno, jak dlouho se budete dílu, které z vašeho života dokáže vysát den, věnovat. Je to jako s pouští: nemusíte ji přejít celou, abyste poznali, jaká je.
Celovečerní film (1999) naopak kombinuje vizuálně tentokrát Vertigo s videozáznamem dirigenta Jamese Conlona, který řídí provedení hudby Bernarda Hermanna, jež tento snímek doprovází.
Třetí monumentální videoinstalace Hra na mrtvého; v reálném čase (2003) zachycuje cvičeného slona, který na povel opakovaně padá na podlahu, zůstává nehybně ležet a opět se staví na nohy. Součástí instalace je obrazovka s detailem sloního oka pozorujícího celou scénu.
Kdo má rád všechno pěkně na jednom místě a koncentrované, určitě ho potěší vtipná instalace s popisným názvem Téměř každá práce na filmu a videu od doby kolem 1992 do dneška. Ale nemá smysl vypočítávat exponáty.
Gordon není zjednodušující: vyžaduje pozornost a čas, ale za to je schopen se odměnit dokonalým zážitkem. Působí u něj každý detail, třeba i to, že ve ztemnělé místnosti před velkým dvojplátnem stojí jen dvě židle pro diváky.
V prostoru se prolínají zvuky i obrazy, světlo a tma, svůj smysl má i pohyb a cesta. Jednotlivosti se skládají v celek a celá, dokonale promyšlená a procítěná výstava má vlastně podobu jedné velké instalace. Další - tentokrát výkladový - rozměr jí ještě dodává reprezentativní katalog.
Douglas Gordon: Krev, pot, slzy. Centrum současného umění DOX, Poupětova 1, Praha 7. Kurátor Jaroslav Anděl. Výstava se koná do 27. září.
V rámci doprovodného programu byl v Praze k vidění i slavný Gordonův portrét Zinedina Zidana:
