Čím? Inu, téměř vším, co se ho týká. Zúčastnil se v podstatě všech klíčových skupinových výstav v oboru, sám vystavuje u nás i v zahraničí, je zastoupen ve specializovaných linorytových sbírkách, jeho práce byla oceněna na soutěži Grafika roku.
Navíc má opravdu co nabídnout. Vytvořil si vlastní výraz, který si nezadá s osobitým rukopisem, a slouží tak i jako celkem spolehlivé identifikační znamení. Jeho práce bývají přesvědčivé a k tomu je pilný, tedy i plodný autor.
Piekar vyznává klasiku a v umění uctívá tradiční hodnoty. Linorytem se zabývá od první poloviny 80. let a - jako mnohé - i jeho na počátku ovlivnil guru české symbolistní grafiky Josef Váchal. On sám si zakládá na dobře zvládnutém řemesle a poctivé rukodělnosti. Své grafiky nejen ryje, ale také si je tiskne. Vychází přitom z vlastních kreseb, které pak kopíruje na linoleové desky podle barev.
Co barva, to samostatná deska. Počet barev (které si také sám míchá z tiskařských a olejových základů), a tedy i desek na jeden výjev se pohybuje v rozmezí pět až třicet kusů. Jeho náklady přitom nepřevyšují deset listů, v naprosté většině případů jich tiskne pouhých osm.
Asi nepřekvapí, když napíšu, že Piekar je realista, který vlastně nikdy nepřekročil hranici zobrazování skutečnosti. Ani po tom netouží, takže si troufám tvrdit, že k tomu těžko někdy dojde. Piekar si věci nevymýšlí, své kresby převádí technikou linorytu buď beze změn, nebo kombinováním několika z nich do jedné kompozice.
Také témata jsou tradiční a obvyklá - krajiny, akty, děti, městské veduty, architektura. Jeho pojetí je zdánlivě jednoduché: obraz jako pohled z okna. Síla jeho kompozic tkví ve výběru, tedy schopnosti se dívat.
-
Pokračování recenze ZDE