Praha - Galerie Rudolfinum de facto vystavuje čas. Jeho uplývání a konzervace reality jsou totiž hlavními tématy experimentálních filmů pop-artisty z Medzilaborců Andyho Warhola.
Výtvarník "vyváděl" s kamerou od roku 1963. Už měl za sebou třeba slavné Campbellovy polévky, když si koupil 16mm přístroj. Pět let natáčel němé filmy, zároveň v letech 1964 až 1966 vytvořil na pět set čtyřminutových snímečků nazvaných Screen Tests. Režii opustil v roce 1968, kdy na něj byl spáchán atentát.
Filmové dílo Andy Warhola je podle organizátorů neprávem vnímáno coby doplněk jeho obrazů. Nejčastěji promítané tituly Dracula nebo Flesh pocházejí až z přelomu 60. a 70. let a velký podíl na nich měli jeho spolupracovníci.
Zásadnější jsou pro dějiny vizuální kultury jeho "autorské" filmy z poloviny 60. let. A právě ty jsou nyní do 5. dubna k vidění v pražské Galerii Rudolfinum. Příprava expozice prý trvala tři a půl roku.
"Všichni jsme o nich četli, ale nikdo je neviděl, jen hrstka vyvolených - a ta potom podávala zavádějící informace," komentuje vystavenou kolekci ředitel galerie Petr Nedoma a dodává: "Warhol se vrátil na počátek kinematografie, ještě před vynález střihu."
Dvacítka vybraných filmů z let 1963-1966 byla v Muzeu moderního umění přepsána z 16mm kotoučů na DVD při zachování rychlosti 16 obrázků za sekundu.
Zkušební záběry i černobílé filmy byly původně točeny rychlostí zvukového filmu 24 rámečků za sekundu. Ale Warhol požadoval nižší rychlost, jaká se používala v počátcích kinematografie.
Projekční plátna visí v Rudolfinu blízko sebe, mají černé rámy a na nich běží - nebo se spíš neznatelně plazí - neakční, černobílé a němé záběry. To všechno ještě umocňuje napětí a dojem jakýchsi oživlých obrazů. Název expozice Motion Pictures působí skoro jako otazník a ironie.
Warhol natáčel v reálném čase. Právě nepřerušovaně uplývající čas byl hlavním tématem i objektem zkoumání. A skrze to i testování samotné funkce filmového média.
Screen testy (Kamerové zkoušky) navíc vypovídají o objektech Warholova proslulého voyeurismu, o jeho posedlosti pomíjející slávou, celebritami a ikonami/tvářemi.
Ze záběrů shlížejí v banálních situacích téměř nehybné tváře Susan Sontagové, Lou Reeda nebo Dennise Hoppera, ale i anonymních návštěvníků Factory ze šedesátých let. Tady dodává odstup více než čtyřiceti let od natáčení Warholovu zkoumání času další rovinu, ale vlastně se stává i dokumentem o Warholově manažerské činnosti a jeho továrně na úspěch".
V portfoliu pražské výstavy jsou také legendární a vskutku dlouhometrážní filmy Eat, Sleep a Kiss; nechybí ani Empire.
Spánek (Sleep) je záběrem-filmem z roku 1963, na kterém pozorujeme spícího básníka John Giorna v různých pozicích. Warhol ještě jednotlivé segmenty zkopíroval do smyček a výsledkem je snímek v délce pět hodin a jednadvacet minut. Protože galerie má ale své návštěvní hodiny, byl film zkrácen asi na pětinu.
Stejně jako další proslulý Empire z roku 1964, kde Warhol naplno rozvedl experiment s filmovým časem. Film sestávající z jednoho záběru na Empire State Building v New Yorku v originále trvá osm hodin a pět minut.
„Zdůrazněné ohraničení jednotlivých stostopových kotoučů, na nichž je záběr zaznamenán, upozorňuje na fyzickou stránku filmu, rytmizuje filmový čas a konfrontuje jej s reálným," vysvětlují autoři expozice.
Kiss (Polibek) zachycuje polibek různých párů z okruhu Warholovy Továrny, proslulý Blow Job (opět 1964) zobrazuje po dobu čtyřiceti minut tvář mladíka, zatímco mimo záběr (zřejmě) dochází k titulním sexuálním praktikám.
Vysvětlení v katalogu zní možná komplikovaně: „ Blow Job je reinterpretací principu sovětské filmové teorie, tzv. Kulešovova efektu, podle nějž záběry získávají rozdílný význam podle toho, vedle jakých jiných záběrů se ocitají. Zde 'význam' nezávisí na juxtapozici záběrů, ale na sugestivnosti názvu."
Výsledek je ale dráždivě magický.
