Ne že by to nebylo dlouhá léta pravda, anglicky psaná literatura v Kanadě vskutku skomírala, velkých osobností bylo poskrovnu a po světě se o ní téměř nevědělo. Vše se změnilo až s příchodem asi nejslavnější kanadské spisovatelky Margaret Atwoodové (1939).
Jak říká jedna z literárních kritiček, Atwoodová je dnes již tak uznávaná, že by mohla vydat klidně telefonní seznam a stejně by se našel někdo, kdo by ji za to ocenil. Něco na tom bude; jen za posledních deset let dostala nejslavnější kanadská prozaička tři nominace na Bookerovu cenu (s románem Slepý vrah ji v roce 2000 získala), dvě nominace na Orange Prize a nesčetná další ocenění.
Právě její zásluhou se změnil pohled odborné i čtenářské veřejnosti na kanadskou literaturu; z otloukánka se za čtyřicet let její literární kariéry stal důstojný partner a konkurent literatury britské a americké. Stačí se podívat na oceňované literární hvězdy současnosti a najdeme tam hned několik kanadských jmen: Michaela Ondaatjeho, autora slavného Anglického pacienta, celosvětově proslulého Yanna Martela či v Čechách rovněž známou Alici Munroovou.
Do světa velké literatury vstoupila Atwoodová v roce 1969. Dnes má na kontě jen těžko uvěřitelný počet knih: 12 románů, 16 sbírek poezie, knihy pro děti, odborné publikace a sbírky kratších próz. Její tvorba netrpí kolísavou úrovní: Atwoodová si vždy dokázala udržet vysokou laťku a pověst autorky vytříbeného stylu a neotřelých témat.
Útlá knížečka Stan, která se teď dostává do rukou českého čtenáře ve výborném překladu Miroslava Jindry a Viktora Janiše, je sbírkou kratších literárních útvarů, esejů, próz, básní v próze a momentek, které Atwoodová již dříve někde vydala a teď je posbírala do reprezentativní kolekce opatřené vlastnoručními kresbami.
Jde o útvary rozličné délky, od jednoodstavcových zamyšlení po několikastránkové básně či povídky, jež však klamou tělem. V žádném případě nejde o nenáročné čtení; za názvy jednotlivých dílek - Horatiova verze, Vraťte mi maminku: Zaříkávání či Salomé byla tanečnice - se skrývá hlubší podtext. Atwoodová rozehrává důmyslné hrátky s tématy, literárními styly a mnohdy i sama se sebou.
S některými z povídek jsme se už měli možnost setkat- např. Být polobohyní, to není žádný med. Muži obletovaná krasavice Helena vystupuje i v románu Penelopiáda - chytré a propracované aktualizaci Homérovy Odyssey, byť tady jsou její příběh a interpretace její postavy mnohem více zahaleny do současného kabátu.
V podobném duchu, tedy jako přepracování starověkého mýtu, se nese i zmiňovaná Salomé, příběh pubertální žačky, která svede vlastního učitele a pak lhostejně přihlíží jeho profesnímu pádu.
Nejzajímavější je asi povídka Horatiova verze. Atwoodová si pohrává s klasickým tématem "byl jednou jeden princ jménem Hamlet," vypráví, "trochu nervák, ale myslel to dobře..."
Tentokrát se ale autorka nepouští do vlastní verze slavného příběhu, nýbrž tak trochu spekuluje nad tím, jaké by to bylo, kdyby tentýž příběh napsal někdo jiný než Shakespeare. To by ovšem hrdina její povídky nesměl mít tvůrčí krizi a musel by sebou trochu hodit, aby mu jeho geniální námět někdo nevyfoukl před nosem.
Stan nemá žádnou ucelenou koncepci. Jde o exkluzivní výběr toho nejlepšího, co kanadská prozaička a básníčka Margaret Atwoodová v posledních letech napsala. Každá z rozsahem nevelkých prací je nezaměnitelnou perlou; tu kratší, tu delší, ale perfektně propracovanou. Neplýtvá zbytečně slovy, ale vždycky jasnou řečí sděluje vše, co měla autorka na srdci.
Malá VELKÁ knížka.
Margaret Atwoodová: Stan. Překlad Miroslav Jindra a Viktor Janiš. Vydal BB/art, Praha 2006, 160 stran, 199 Kč.