Recenze - Určitě je nás víc, pro koho je každoročním vrcholem české komiksové sezóny vydání dalšího díla anglického scenáristy Alana Moora. Ten chlap je jednoduše bůh - třebaže on by byl možná raději satan, taky pravda. Každopádně nedokáže totiž napsat nic, co by nebylo alespoň trochu geniální.
Pravděpodobně vždycky, protože jeho klasická díla z osmdesátých let překypují vzrušujícími nápady stejně jako jím podepsané komiksy z let nedávných (a pod slovem vzrušujícím nemíním jen jeho pornografický „meta-literární" komiks Ztracené dívky).
Vodní upíři a osamělí zombiové
Po delší pauze jsme se dočkali na sklonku minulého roku, kdy do knihkupectví zamířil třetí díl řady o Bažináčovi. Vypráví o (kdysi) vědci Alecu Hollandovi, dnes entitě na rostlinné bázi, jež s údivem objevuje další a další schopnosti, kterými vládne. Zatímco první kniha pracovala s klasickým konceptem zrodu nového hrdiny, druhá tato schémata opustila a značně neotřelým způsobem zvariovala Božskou komedii Dante Alighieriho. (Kdo jste nečetli, vřele doporučuji, a nejen proto, že druhý Bažináč pak bude ještě mnohem zábavnější.)
A co přinesla kniha třetí? Správně, koncept opět doznal zásadních změn. Moore zabrousil především mezi klasická monstra: upíry, vlkodlaky a zombie. Jak je ale typické, zůstalo pouze u volné inspirace. Uchopení monstrózních typů vybočuje z tradičního pojetí: viděné Moorovou optikou se mění v tragické figury reprezentující značně odlišné charaktery, než jsou s nimi spojovány.
Upíři například žijí pod vodou - což je bezesporu úžasný nápad - a touží především po rodinném klidu. Zombiové v Moorově podání zase trpí osamělostí (ležet v rakvi pod zemí je pěkná nuda), přičemž toto trápení je propojeno s klasickým duchařským motivem dávné křivdy, jež monstra pudí vylézt na povrch a oživovat nepříjemnou jižanskou minulost.
Je obdivuhodné, jak se v této kapitole Moorovi elegantně daří ironicky kombinovat kritiku Ameriky devatenáctého a dvacátého století. Otrokářství a rasismus americké minulosti se tu hladce napojuje na neméně rasistické pokrytectví současnosti (přesněji 80. let minulého století) skrývané za zdánlivě revizionistické televizní seriály.
Feminismus ve vlkodlačím hávu
Nejradikálnějším přepisem hororového vzorce je dojemná vlkodlačí kapitola, která si pro změnu utahuje z aktuálně vyřvávaného feminismu. Moore využívá paralely k indiánské tradici, v níž byly ženy během menstruace svým kmenem kvůli „nečistotě" vyhnány do uzavřené chaty, nesměly se ničeho dotknout a „po svých dnech" muselo být spáleno jejich oblečení. I tady se čerpá z duchařského žánru, tentokrát prokletého domu postaveného na místě zmíněné chaty, kam se přistěhuje mladý pár.
Dívka se tu pod vlivem dávné „genderové" křivdy stává extrémně citlivou na falešnou pohlavní rovnoprávnost osmdesátkové Ameriky, která ve skutečnosti jen sofistikovaně (znovu)nastoluje podřízenou pozici ženy jako subjektu maskulinního pohledu. Proniká do ní hlas kdysi dávno společensky odsouvaných žen, „jejich vztek, jak krouží ve tmě, nevybitý, nevyřčený…"
Vlkodlak jako monstrum není v Moorově podání přírodní oběť; je to prokletí vytvořené maskulinní společností a hlavní hrdinka této kapitoly je bezmocně rozzuřená: „Jsem žena. Nestůj v cestě mému hněvu." Co by se velmi snadno mohlo stát banalitou, v Moorově podání se mění - podobně jako v případě zombie kapitoly - především na značně sarkastickou obžalobu.
Ostatně stačí si vzpomenout na V jako Vendeta nebo Strážce, abychom odhalili, nakolik se míra Moorovy tehdejší společenské angažovanosti a rozezlení prolínala do jeho díla v umné kombinaci s tradičními žánrovými vzorci. Ze svity klasických monster poněkud vypadává jen první kapitola, která přichází s jaderným „výrobkem" dvacátého století - Nukefacem, mužem přinášejícím radioaktivní zkázu.
I přes jasně rozpoznatelnou angažovanost třetího Bažináče jde ale především o brilantně vystavěné příběhy, při jejichž vyprávění se užívají inovativní postupy (třeba zmnožená perspektiva v první kapitole). Přehledná kresba se těmto požadavkům především funkčně přizpůsobuje; dominuje Moorův text, který je často kvůli jasné rozpoznatelnosti v barevně odlišených bublinách, ale doprovází obrazy i v méně okázalé podobě např. novinových článků.
Nejde o materiál na jedno použití
Nabízí se ovšem otázka, kam se mezi všemi těmi obdivuhodně vystavěnými monstry poděl sám Bažináč? Z bývalého vědce Aleca Hollanda se ve třetí knize víc a víc stává figura, která spíše cítí než myslí - kdežto pozici myslícího a vědoucího hrdiny přebírá (tehdy) úplně nová postava.
Bažináč ve třetí knize prohlubuje vztah s milovanou dívkou Abby, ale zejména objevuje vlastní moc. V kontaktu s monstry působí především jako podivující se pozorovatel, který ale v pravou chvíli obětavě zasáhne. Jeho kroky přitom řídí jedna z nejúžasnějších postav, kterou Moore pro potřeby Bažináče vytvořil a brzy se osamostatnila: Constantine.
Constantine (alias Hellblazer) je cynický a zatraceně vzdělaný antihrdina s neustále zapálenou cigaretou, který sám o sobě říká: „Jsem pěkný hajzlík. Zeptejte se, koho chcete." O Alecovi toho ví očividně mnohem víc než on sám, ale informace poskytuje nerad a rozhodně ne zadarmo. Výměnou za ně tak Aleca nutí cestovat a vypořádávat se s monstry.
Constantine zároveň umožňuje rozvíjet druhou rovinu vyprávění týkající se přicházející apokalypsy, do níž všechny výskyty monster tak trochu zapadají. A na vyústění si musíme počkat do další knihy...
Jinak řečeno, Moore postavu Bažináče vytáhl z močálů brakového komiksového čtení, v níž do roku 1983 dlel, a udělal z jeho osudů další ze svých zásadních komiksových řad. Je zvláštní ji objevovat po takřka třiceti letech, ale ještě zvláštnější je vědomí, že ani po té době neztratila nic ze své aktuálnosti a hravě konkuruje současným trendům.
Třetí kniha je opět jiná než předchozí dvě, opět skvělá, opět grandiózně přeložená Viktorem Janišem a opět vyvolává smutek, že na další si budeme muset (opět) pár měsíců počkat. Ale co, stejně jako v případě všech dosud česky vydaných děl Alana Moora nejde o „materiál na jedno použití" - a napodruhé i napotřetí bude jeho čtení stejně opojným zážitkem.
Alan Moore: Bažináč: Prokletí. Přeložil Viktor Janiš. 192 stran, doporučená cena 499 korun. Vydal BB/art, Praha 2011.
