Recenze - Následující řádky by neměli číst ti, jimž vadí slova jako píča, anál nebo vykouřit. Ba ani ti, pro něž jsou naopak jedinými vyjadřovacími prostředky. Britský komiksový scenárista Alan Moore oživil tři pohádkové hrdinky, provedl je branami sexuální dospělosti a spolu s výtvarnicí Melindou Gebbieovou vytvořili cosi jako třísetstránkové pohádkové art porno.
Tvar těžko představitelný a ještě hůř realizovatelný - a přesto v jejich podání přináší nečekaná potěšení. Nikoli ale v rámci „literatury pro jednu ruku". Mírou odkazů, citací a parafrází si autor Watchmenů a Ligy výjimečných udržuje svůj „encyklopedický" přístup.
I tady revitalizuje zapomínané žánrové hrdiny a postupy, inovuje jejich příběhy s poctou i ironií - a skladbou příběhu dostává pověsti brilantního konstruktéra.
Kapitán Hook je deviant
Ve Ztracených dívkách se v rakouském hotýlku setkávají už dospělé ženy: Alenka Lewise Carolla, Wendy z Petera Pana a Dorotka z Čaroděje ze Země Oz. Vesměs hrdinky britských pohádek, jejichž neznalost ochudí čtenáře o řadu narážek. Moore totiž re-interpretuje jejich motivy notně sexuálním kontextem.
Alenčin svět za zrcadlem je idealizovanou představou jejího života, v němž neprošla traumatickým odpaněním a nedala se na kariéru zhýralce. Tornádo, které odnáší Dorotku do Země Oz, je ztotožněno s první masturbací a orgasmem. Kapitán Hook z Petera Pana se stává sexuálním deviantem; ukazuje se, že se bojí (sexuální) dospělosti neméně než Peter Pan.
Vypočítávat motivické posuny by ale bylo stejně zdlouhavé jako zbytečné. Ostatně i v knize slouží napůl alegoricky, či spíše jako milníky vymezující vzestupy a pády hrdinek.
Kniha je zároveň i moralistní polemikou. Sexuální zážitky působí traumaticky, ale fungují i katarzně; ve víru osvobozeného chtíče se ztrácejí měřítka „normality" a explicitní obrázky útočí na čtenářovy hranice. Kde je tenká linie mezi skutečnou cudností a společensky vnucovaným pokrytectvím kamuflujícím skryté vášně?
Hry lásky šálivé
Pouhé přelakování pohádek hanbatým nátěrem by samozřejmě bylo prvoplánovité. Mooreův opus erotica je ovšem mnohovrstevnatým komplexem dějových linií a parafrází.
Základní rámec vytváří setkání a vyprávění hrdinek; to je prokládáno retrospektivami jejich ne-zemských sexuálních zážitků, ale také pasážemi z erotických sešitků, které ve své době tvořily „povinnou" výbavu některých hotelů.
V tomto případě je jejich autorem sám majitel hotýlku a někdejší falzifikátor; ve své knížce vytvořil erotické povídky připisované Apollinairovi, Muchovi, Schielemu nebo Aubreyi Beardsleymu, britskému secesnímu erotickému malíři.
Tyto vnořené příběhy dávají nejen vyniknout kreslířskému umu Melindy Gebbieové, ale prozkoumávají i další taje sexuality a prolínání „vysokého" umění s pornografií. Moore viditelně tlačí hranice čtenářova vkusu a výdrže až do krajnosti. Ty padnou dříve či později - a vlastně od tohoto bodu zlomu přestane být explicitní obsah tím primárním.
Po prolomení tabu se čtenář začne soustředit na osudy hrdinek, jimž lechtivé scény dodávají jen vysvětlení a kolorit. Nosné jsou totiž právě příběhy, které se - místy se samostatností až nekomiksovou - odehrávají v textu.
A jako dějové odbočky meandrují „literární" složku, výtvarné parafráze osvěžují tu vizuální. Pastelem vyvedená hlavní linie je přerušována pérovkami, schieleovskými malbami i téměř fauvistickými drogovými eskapádami; jednotlivé kapitoly jsou výtvarně pointovány celostránkovými kresbami (jednou z nich je variace na souboj kapitána Hooka s Petrem Panem - jen místo kordů šermují pyji).
A právě tyto parafráze ukazují, že Gebbieová je přesvědčivější tam, kde se blíží přejatým vzorům - možná ji k tomu dovedla pečlivost, kterou si vynutila rozpoznatelnost narážek a stylů.
Druhá Mooreova revoluce
O žánrovou revoluci se už se Moore jednou pokoušel - ve Strážcích demaskoval superhrdiny, převrátil jejich svět rubem ven a nekonečné rvačky proměnil v sofistikovaný kus „literatury".
I ve Ztracených dívkách se pokouší redefinovat pornografii - ironizující přemírou, artistní stylizací, freudovskou dekonstrukcí nebo přímo konceptem pornografie v náročné literární podobě.
Watchmenovská revoluce přinesla Mooreovi jen zklamání, superhrdinský žánr ve své komerční podobě se proměnil jen málo a postupně; i v případě Ztracených dívek by bylo přinejmenším nejisté hovořit o před- a postmooreovské éře v pornografii.
Přesto má kniha, na níž autoři pracovali více než deset let - aby se v závěru spolupráce dokonce naprosto mimo žánr stali manželi - silný potenciál být kultovní. A pověst knižního fetiše si získává nejen explicitním obsahem, ale i luxusní výpravou.
Hrdinky si v ní prošly jakousi regresní terapií, sex byl jak příčinou jejich traumat, tak jejich lékem. Prohlubující se poživačnost dospěla ke katastrofě - tu do odlehlého hotýlku přináší začátek první světové války.
Hrozí, že překryje všechny zážitky a zničí „všechno umění a architekturu, pole plná květin a sny mladých lidí… Veškerou představivost". Ale „ať jde válka do prdele. Dovyprávět ty naše příběhy bylo důležitější. Větší vítězství".
Alan Moore, Melinda Gebbieová: Ztracené dívky. Překlad Viktor Janiš. 325 stran, 215 x 300 mm, doporučená cena 998 korun. Vydalo Argo, Praha 2009.
