Glosa - Co asi podle snáře znamená “Vladimíra Železného o sobotním poledni na obrazovce viděti”? Pro mnohé diváky hlavně signál, že se nemusí znepokojovat - nic se nezměnilo. Není nutné se bát, není důvod stěhovat televizor do garáže a začít spolu zase mluvit. Stačí na ovladači zmáčknout jiné tlačítko.
Dokud je tu Vladimír Železný, vždycky přece bude útočiště před krvavými seriály o zombiích a královském incestu, nebo snad ne? Televize Barrandov symbolicky potvrdila, že skutečně je pokračovatelem staré TV Nova, přinejmenším v tendenci držet na obrazovkách lidi, kteří vypadají, že jsou tam omylem.
Železná léta
Ano, Železného oficiální odchod z Novy proběhl v dávno zašlých mediálních dobách, kdy Britney Spears ještě tvrdila, že je panna. Přesto od “Železné dekády” televize už nikdy nenašla ztracenou identitu.
Železný a Nova bylo jednoduše spojení, které dávalo smysl: Byl důležitějším maskotem než pes Novák se zajícem Zazou dohromady, kombinoval známý typ podnikatele v příliš velkém saku s představou hloupých lidí o intelektuálovi, k němuž mohou vzhlížet.
Snaha muže s jemně snobským vkusem uspět na trhu komerčních televizí a přitom každý týden veřejně předstírat, že má pochopení pro svoji nemytou cílovku, byla vlastně dojemná.
Železný měl kolem sebe stejně podnikavé kamarády, kteří mu občas donesli informace o tom, jak to funguje v cizině, a nevěděl, jak se vyslovují anglická jména seriálových postav. V nostalgii zpětného pohledu by to dnes působilo ještě roztomileji, kdyby člověk neměl pocit, že přibližně takhle u nás vypadají televizní manažeři dodnes.
České televizní pařeniště
Nova se vůbec stala přirozeným útočištěm ambiciózních mužů a žen, kteří neměli jasnou představu o tom, jak se na Západě (nebo kdekoli) dělá televize, ale chtěli to zkusit. Těm viditelným se říkalo “tváře Novy” a znal je každý, ať chtěl, nebo ne.
Nova publiku zprostředkovala činorodé manžele Šmuclerovy, zavedla žánr investigativního bulváru moderovaný Radkem Johnem a přes Terezu Pergnerovou vychovala vaše děti, i když si to dodnes nechcete přiznat. Zkoušely se věci, které by dnes neměly šanci projít.
Jenže zároveň se stoletím se zlomila i novácká hegemonie. Pomalu jsme si začínali komerční stanice plést a s první řadou VyVolených na Primě definitivně nastalo nové období, kdy televize stále vážněji řeší malé rozdíly ve sledovanosti a divákovi je to celé stále více jedno. Oblíbené týmy už se vybírají jinak.
Telenovela věští krizi
Kolem roku 2008 to vypadalo, jako by se na Nově rodila malá česká programová revoluce. Přišel Comeback, Soukromé pasti, Kriminálka Anděl a později Okresní přebor, různě podařené projekty, které spojovala ochota podstoupit riziko vlastní tvorby a neprověřených žánrů.
Obrození se ale nakonec nikdy pořádně nerozběhlo. Bylo potřeba zaplnit programové schéma trochu levněji, ideálně novou obdobou Esmeraldy, která Nově vytrhla trn z paty v roce 1999.
Zachránkyní tentokrát měla být turecká Šeherezáda, místo úspěchu se však dostavila spíš ostuda a seriál byl v rychlosti nejprve odsunut na jiný čas a nakonec zmizel úplně. Kdo by to byl řekl, že se u nás telenovely někdy přežijí.
Pokud se u nás mluví o zbořeném mýtu náročného diváka, v jednom směru přece jen náročný je: Pozná, když už ho něco nebaví.
Podnikový večírek
Od té doby na Nově vzniklo pár dalších původních seriálů, bohužel na jejich popularitě už se nedá stavět. V digitální éře se sledovanost drobí mezi stále více stanic a divák má problém si vzpomenout, která televize vysílá kterou talentovou soutěž nebo rodinný seriál o nevěře, podnikání a doktorech.
Dvacáté jubileum Novy je zkrátka trochu jako narozeniny městského dopravního podniku. Všichni tak nějak víme, že tu je, akceptujeme jeho přítomnost v naší realitě, občas se svezeme, jindy nás trochu naštve, ale v podstatě se nám daří jeho existenci moc zřetelně nevnímat, pokud o to přímo nestojíme.
Narozeninový večírek proběhnout musí, to je otázka prestiže, ovšem zůstane po něm jenom pár zaměnitelných obrázků na firemním Facebooku.
Nova prostě ztratila specifickou tvář nejpozději před deseti lety. Pokud se nerozhodne zrušit celou programovou skladbu a místo ní vysílat čtyřiadvacet hodin denně život Ivety Bartošové, už svoji identitu v digitálním šumu ani nenajde.
