Recenze - Filmoví kritici nebo obecně diváci, které zajímá samotná kinematografie jako umělecká disciplína, obvykle ocení, když nějaký dokument nemá jen zajímavé téma, ale je také natočený způsobem, v němž se toto téma nějak odráží. Když se sdělení a styl nezvyklým a podnětným způsobem doplňují a dotvářejí.
Britský dokument Stíny svobody proto přeci jen vyvolává spíš trochu rozpačité pokrčení rameny. Samotné jeho téma je určitě závažné a důležité. Zabývá se ohrožením svobodného mediálního prostředí ve Spojených státech, kde většinu středoproudých novin a televizních stanic vlastní několik málo mezinárodních korporací. Těm rozhodně nejde o nestranné a kritické informování veřejnosti o důležitých událostech a fenoménech, ale především o zisk.
Americká vláda navíc postupně stále více slevuje ze zákonných regulí, které mají zaručovat pluralitu a samostatnost žurnalistiky, a nechává o podobě médií rozhodovat volný trh. Výsledkem je zatajování kauz, v nichž figurují vlivné společnosti i vláda, tedy zdroje zisků mediálních korporací. Zprávy jsou postupně nahrazovány informačně vyprázdněným a agresivním infotainmentem a veřejnost je stále silněji manipulována několika málo společnostmi, jež ovládají celý mediální prostor.
Argumentace, kterou film předvádí, je smysluplně a přesvědčivě vystavěná, a jako zpráva o určitém stavu světa je film nepochybně cenný. Navíc pro občany Klausovy republiky může kritická pozice filmu vůči absurdní představě o „univerzálně samospásné síle neregulovaného trhu" být určitě sympatická.
Stejně tak není možné filmu vyčítat nějaké stylistické či metodické přehmaty. Naopak, snímek přechází od konkrétního příkladu současného vychýleného stavu k historické úloze o významu svobodného tisku pro americké dějiny a pak sleduje, jak od osmdesátých let minulého století je tento historický význam stále více vytlačován pojetím žurnalistiky jako byznysu spravovaného hrstkou bohatých elit.
Ale právě to, jak film argumentačně „šlape jako hodinky", můžeme jako filmoví fanoušci sledovat s trochou roztrpčenosti. Je to totiž přesně ten typ rétorického dokumentu, který už si vytvořil tak pevnou šablonu, že by podle ní mohl pojednávat o čemkoli. Ilustračních záběry či animace a archivní videozáznamy se prolínají s „mluvícími hlavami" expertů. To vše je přehledně a jednoznačně uspořádáno a propojeno neutrálním hlasem neviditelného moderátora, který nás provází celým problémem.
Působivost argumentů je podpořena dramatickou hudbou a trefnými animacemi, kde se například z mrakodrapů složených z televizních obrazovek vysílajících různé stanice nakonec stane monolitní útvar diktující stále tentýž obraz předepsaný jediným vlastníkem všech těchto rozdílných kanálů. Nedá se ani říci, že snímek je manipulativní, protože na jeho dramatické prvky už jsme tak zvyklí, že je vnímáme jen jako konvenční prostředí. Maximálně nás může zarazit několik detailů, například co mezi praktickými novináři a mediálními teoretiky dělá herec Danny Glover, který také na kameru pronese několik obecných vět o klesající důvěryhodnosti médií.
Způsob, kterým jsou Stíny svobody natočené, je zkrátka tak zaběhnutý, že připomíná bezmála automatický styl novinových zpráv nebo článků, které jsou z literárního hlediska stále stejné, byť pokaždé přinášejí jiné informace či témata. Navíc konkrétně tento snímek nenabízí skoro žádné silné obrazy, které by se zapsaly divákům do paměti. Vizuální složka tu vlastně slouží čistě jako doprovodný materiál k mluveným komentářům. Kdyby šlo o televizní dokument na zpravodajském kanále, patrně by nás to nijak nerušilo. Ale v kinosále na sebe přeci jen obraz strhává příliš silnou pozornost na to, aby jej tvůrci nechávali tak silně ve stínu slov.
Čtěte také
Aj Wej-wej vs. Čína: Bez omluvy, pravidel i kompromisů
Do Jihlavy přijede osamělý nobelista i falešný diplomat
Závěť připravila sourozencům přízemní drama
Sparta má osvícené vedení, říkají vážně tvůrci Dva nula
Zhasni světlo a sleduj cestu mladých Romů z vězení
