Recenze - Téma filmu o trojici Romů čerstvě propuštěných z vězení by mohlo svádět k doměnce, že trochu příliš spojuje toto etnikum s kriminalitou. Pokud ale rumunský dokument Zhasni světlo o Romech vůbec něco obecného říká, pak to, že o nich dost těžko můžeme vynášet nějaké obecné soudy.
Mladá režisérka Ivana Mladenovic se soustředí na tři velice rozdílné osudy. Gianniho z bohaté rodiny přijede před brány věznice přivítat srocení lidí včetně moderátora s mikrofonem, mladý otec z chudých poměrů Papan zase s údivem zjišťuje, že na něj po propuštění nikdo nečeká. Osmnáctiletý Alex zase z vězeňského dvora zamíří rovnou ke svým prarodičům, u nichž před uvězněním žil. Překvapený, dojatý i ustrašený pohled, kterým jeho děda těká mezi náhle se zjevivším vnukem a kamerou, patří k nejintenzivnějším a nejdrásavějším prvkům celého snímku.
Na filmu na první pohled zarazí jeho nesymetričnost a nekoncepčnost. Začátek vytváří paralely mezi Giannim, Papanem a Alexem - sledujeme jejich propuštění a první okamžiky po něm. Poté ale snímek pustí první dva z nich v podstatě úplně ze zřetele a věnuje se skoro výhradně Alexovi. Je zjevné, že v tom nebyl žádný sofistikovaný záměr.
Režisérka sama v rozhovorou přiznala, že jí od začátku Alex zajímal nejvíc z celé trojice a především u Papana se postupně ukazuje, že o vlastní přítomnost před kamerou moc nestál. Ve stejném rozhovoru totiž Mladenovic říká, že se Papan krátce po propuštění znovu dostal do vězení a onemocněl leukémií. Gianni se nechává natáčet na oslavách svého propuštění a jejich neslavném konci, kde zjistí, že tam někdo ukradl cennou naušnici, ale pak také zmizí z hledáčku.
Je nepochybné, že Alex je ze všech tří nejvíc uhrančivá figura. U něj jediného se dozvíme, jaký spáchal zločin, a to přímo z jeho úst. Když popisuje, jak ve svých čtrnácti letech neplánovaně, ale zároveň zcela svévolně uškrtil svou přítelkyni u ní doma, protože „ho nechtěla nechat odejít", vyvstává tu před námi zcela banální tvář zločinu jako něčeho, co se prostě děje bez zvláštního nebo dokonce hlubokého důvodu.
Samozřejmá arogance, s jakou neustále provokuje a ponižuje své okolí, nakonec vysvětluje spontánnost vraždy, kterou spáchal, mnohem přesvědčivěji, než trauma ze smrti otce v dětství, o němž také v téže scéně mluví.
Můžeme filmu samozřejmě vyčítat, že si měl vybrat, zda se bude soustředit na Alexe, nebo bude paralelně sledovat každou ze tří figur, u kterých začíná. Záleží ale na tom, jestli je pro nás jako pro diváky důležitá úhledná a systematická struktura filmu jako celku, nebo fascinující jednotlivosti.
Zhasni světla určitě kladé důraz na to druhé, tím spíš, že film se skládá pouze z materiálu natočeného přímo s jednotlivými protagonisty - chybí tu jakékoli vysvětlující komentáře či titulky a o propuštěných se nedozvíme nic, co nám oni sami nebo lidé v jejcih přitomnosti o nich neřeknou. Film je ostatně pozoruhodný i v tom, jak nechává jednotlivé figury reagovat na kameru. Zatímco Gianni a Alex se většinou vyloženě předvádějí, lidé v Alexově okolí buď ustrašeně klopí zrak nebo přímo žádají režisérku, aby přestala natáčet.
Samotnou nesouladnost tohoto trojportrétu nakonec můžeme považovat za jakýsi komentář k osudům každého ze tří mladíků. Papan nás nechá jen letmo a odtažitě nahlédnout do bídy, v níž žije, Gianni předvede oslnivou show, po níž se stáhne za kulisy a Alex, který říká, že pokud chce zhasnout světlo, stačí mu ke štěstí, když si představuje, že je zhasnuté, přistupuje k pátravému oku kamery se stejnou přehlíživou lhostejností jako ke všemu kolem sebe.
