Glosář - Várka dvou soutěžních filmů, které se představily publiku v pondělí, prokazuje, že letošní kolekce snímků vybraných karlovarskými dramaturgy je stylově velmi pestrá. Zdálo by se, že málomluvné minimalistické japonské drama Obchod na konci světa a italský politický thriller Román o jednom masakru nic žánrově ani tematicky nespojuje.
Snad jen motiv sebevražd. V japonském filmu se kolem dobrovolných odchodů ze života točí celá zápletka, v italském snímku jsou fingované sebevraždy nástrojem k tomu, jak se zbavit nepohodlných aktérů vyšetřování brutálního bombového útoku.
Vesnice s příhodným jménem
Tempo a způsob vyprávění debutujícího režiséra Tatsuyi Yamamota leckoho asi uspí. Místo dramatických konfliktů se soustředí na opakování motivů, které se divákovi pomalu vrývají do mozku. Místo napětí a dějového vývoje nabízí lyrickou atmosféru. Ani hlavní hrdinka Chiyo (Keiko Takahashi), majitelka malého obchůdku s pečivem v zapadlé rybářské vesničce na konečné zastávce autobusu, svým letargickým, mátožným výrazem identifikaci s filmem příliš neusnadňuje.
Jméno vesnice Kahimate znamená v japonštině konec světa a nikdo by příhodnější název nemohl vymyslet. Někde za obchůdkem vede cesta na útes na kraji rozbouřeného moře, který si pro svůj čin často vybírají sebevrazi. I malé Chiyo se právě tady zabil tatínek a po smrti své matky se žena ve středním věku vrátila do svého rodiště, aby se zde užírala ve své samotě a byla nevrlá na těch pár zoufalých zákazníků, kteří zavítají do jejího obchůdku pro delikátní čerstvé rohlíky a láhev mléka. Zoufalých doslova, protože klientelu jejího obchodu tvoří hlavně budoucí sebevrazi, kteří se zde stavují na své poslední jídlo.
Mám rád japonskou kinematografii už proto, že se v ní člověk často setká s úplně cizími kulturními vzorci. Čtou japonští diváci příběh, který Evropanům připadá alegorický, jako realistické drama? Vidí v některých interakcích hlavní hrdinky se sebevrahy taky jako Evropané černý humor, nebo je přijímají se vší vážností?
Každopádně při vší nesnadnosti, která je s vnímáním takového druhu filmu spojená, se nakonec všudypřítomná melancholie a stoicismus postav, které ve svém nitru nosí nejrůznější tajemství, zažerou pod kůži.
Konspirace po italsku
To při sledování filmu Román o jednom masakru se člověk nějakých kulturních nedorozumění obávat nemusí. Téma konspirací a skrytých hybatelů dějin hýbe kolektivním vědomím západní civilizace. Stejně jako přesvědčení, že cíle různých mocenských skupin zůstávají veřejnosti skryté a že vládnoucí vrstvy jsou schopné udělat všechno pro to, aby zabránily pravdě vyjít najevo.
Režisér Marco Tulia Giordana si léta brousil zuby na zpracování jedné z největších traumatických událostí poválečné Itálie: revoluční studentské hnutí vyústilo v letech 1968 a 1969 ve výbuchy terorismu, vrcholící 12. prosince 1969, kdy v Miláně při bombovém útoku v Zemědělské bance zahynulo 17 lidí a dalších 88 bylo zraněno. Režisér se zaobírá vyšetřováním teroristického činu, který měl spoustu podezřelých, ale nikoho z nich se nepodařilo pravomocně odsoudit.
Román o jednom masakru připomíná mix filmů Baader Meinhof Komplex a JFK. Z prvního si bere cit pro pečlivou evokaci doby. Film je společenskou freskou, která přesně popisuje napětí ve společnosti stupňované z jedné strany anarchisty hlásajícími spravedlivější společnost a z druhé strany spektra neonacisty volajícími po pevnější ruce státu.
Ústředním hrdinou je kapitán Calabresi (Valerio Mastandrea), který nejdříve hledá stopu v ultralevicových buňkách, aby nakonec došel k přesvědčení, že za výbuchem stojí pravicoví radikálové, kterým kryly záda tajné služby s podporou tvrdého křídla NATO.
Nemá smysl se snažit rozklíčovat, do jaké míry se může režisérova verze zakládat na realitě, ale jako politické „dokudrama" vyznívá jeho film působivě. Je to poctivá filmařina s paranoidním přídechem, která v dosavadním průběhu soutěže patří mezi to lepší a rozhodně není bez nároku na úspěch. Člověk nemusí být Ital, ani paní doktorka Zaoralová, která prý Román o jednom masakru favorizuje, aby mu dvě hodiny s komplikovaným, ale přehledně vyprávěným příběhem o spiknutí mocných utekly jako voda.
