Kniha Humphreyho Carpentera J. R. R. Tolkien: Životopis už se u nás jednoho vydání dočkala - v roce 1993 coby součást první komplexní Tolkienovy edice na našem území od Mladé fronty.
Letošní vydání přesto stojí za pozornost. Tentokrát je rozměrově větší s přehlednější sazbou, má lehounce upravené přílohy, zásadní ale je, že se během posledního čtvrtstoletí Tolkienovo dílo ve světovém měřítku zásadně změnilo. Životopis se tak na trh vrací za úplně jiné situace a ta se stejným způsobem zrcadlí v knize samotné.
Je to popkulturní fenomén
Zatímco v roce 1993 byl Tolkien víceméně srdcovou záležitostí pro pohádkově a fantasticky zaměřené čtenáře, v roce 2017 už jde o světový popkulturní fenomén, za což může několik aspektů: počínaje pompézními filmovými adaptacemi a konče vstupem Středozemě do stále populárnějšího videoherního průmyslu
To zároveň zpětně ovlivnilo zájem o Tolkiena a vydání se tak dočkaly i texty, které by jinak nejspíše zůstaly kdesi v univerzitních archivech. Z tohoto pohledu se zdá trochu škoda, že vydavatel životopisu nedoplnil soupis Tolkienových vydaných prací. Ten je sice v knize jako příloha, končí však v osmdesátých letech.
Kniha samotná má dvě neúmyslné roviny. Popis Tolkienova života je tak klidný, jak jen život oxfordského profesora může být. S výjimkou nasazení v 1. světové válce Tolkien vlastně buď přednášel, nebo seděl za psacím stolem, což sice miloval, ale spádu knihy to zrovna nepřidává.
O to více pak vyniká rovina druhá - postupné formování Středozemě, nejprve v autorově hlavě, později krok za krokem na papíře. Pro fanouška je nesmírně vděčné a zábavné dozvídat se, jak postupně vyskakovaly první postavy a příběhy, které Carpenter přesně nazývá "semínky Tolkienovy mytologie".
Zatímco Středozem ještě neexistovala, spisovatel už po večerech bavil své přátele příběhy o chlapíkovi jménem Tom Bombadil nebo báchorkou o slizkém hubeňourovi Glibovi žijícím kdesi hluboko pod podlahou.
Procházky s jeho ženou do jednoho konkrétního remízku jej inspirovaly k sepsání básně Beren a Lúthien (která mimochodem v těchto dnech poprvé vychází, tedy téměř sto let od jejího vzniku). Vichry války, které Tolkiena a jeho přátele rozdělily po různých bojištích Evropy, se zase promítly do osudu pěti hobitů (protože nesmíme zapomínat na Cvalimíra Bulvu) odtržených a zanesených vlivem války o Prsten do všech koutů Středozemě.
Toto jsou momenty, které zkrátka ocení každý Tolkienův nadšenec, ale i nezaujatým čtenářům kniha nabízí zajímavý prvek. Stačí vědět, jaký dopad měly a mají romány Hobit a Pán prstenů na moderní literaturu a popkulturu. V tomto kontextu pak působí až komicky Tolkienův ostych, s jakým ke svému dílu přistupoval. Ukázky předčítal jen velmi uzavřenému okruhu lidí a roztomile reagoval na veškerou pozitivní odezvu.
Syn - nejlepší správce pozůstalosti
Po nečekaném úspěchu Hobita Tolkien věděl, že musí napsat pokračování. Tlačili na něj fanoušci, nakladatelé i přátelé, změnil se však v puntičkáře, který na Pánovi prstenů pracoval šestnáct let a nehodlal ze své představy o výsledné knize ani za nic slevit. Což vedlo nejen k tvůrčím, ale i k vydavatelským porodním bolestem a později i k únavnému boji proti neautorizovaným vydáním obsahujícím řadu chyb. Když si k tomu přičteme fakt, že pro to všechno Tolkien nedokázal během svého života dokončit práci na pro něj nejdůležitějším Silmarillionu, celá tato autorská rovina by bez přehánění vydala na zajímavý životopisný film.
Už proto stojí Carpenterův životopis za přečtení. Navíc spisovatele představuje jako milujícího otce, popis vánočních tradic a her u Tolkienů je upřímně dojemný. Kniha taktéž pečlivě vykresluje vztah s jedním ze synů Christopherem, který se nakonec stal dědicem a správcem Tolkienova díla.
Na Christophera Tolkiena mnozí fanoušci (i tvůrci snažící se s dílem pracovat dál) nadávají, vyčítají mu zdrženlivost až opatrnost v případě vydávání nových textů i schvalování licencí, ale po přečtení Carpenterovy knihy je jasné, že J. R. R. Tolkien si zkrátka lepšího správce pozůstalosti vybrat nemohl.
