Ta pulzující tkáň je tak blízko, až nelze říct, zda je pohled na ni odpudivý, či krásný. Úvodnímu záběru snímku The Killing of a Sacred Deer, který na festivalu v Cannes soutěžil o hlavní cenu, dominuje lidské srdce. A v hororu inspirovaném antickými tragédiemi dostává právě tento orgán nejvíce zabrat.

Řecký režisér Yorgos Lanthimos podobně jako ve svém debutu Špičák zkoumá temné stránky rodinného soužití. Tentokrát však pravidla v Lanthimosově - jako vždy notně podivném - filmu neurčují rodiče, kteří své děti uzavřeli před světem ve fiktivní realitě vlastního domu, jako tomu bylo ve Špičáku. Tady bizarní svět přijde zvenčí. Jako rána z nebes.

4:05

Češi, kteří navštívili filmový festival ve francouzském Cannes, vybrali mezi snímky své favority. | Video: Tomáš Stejskal

Osudový ortel má podobu zdánlivě tuctového mladíka, jehož otec zemřel na operačním sále v rukou hlavního hrdiny filmu. Na tohoto kardiochirurga, který míval problémy s alkoholem, a jeho rodinu se snese rozumem nevysvětlitelná pomsta, jež vede k neřešitelné morální volbě: které ze svých dvou dětí zabít, aby smrt nepostihla celou rodinu?

Lanthimos patří k takzvané řecké divné vlně, jeho první snímky Špičák a Alpy se podobně jako díla dalších řeckých kolegů odehrávaly v temných alegorických světech, jejichž mnohdy až abstraktní pravidla jako by odrážela neutěšenou ekonomickou i politickou situaci současného Řecka.

Režisérův třetí film Humr vznikl v angličtině, za účasti známých hollywoodských i evropských herců Colina Farrella, Rachel Weiszové, Bena Wishawa či Léy Seydouxové, a definitivně režisérovu bizarní poetiku přiblížil širokému mezinárodnímu publiku. 

Po této sci-fi nyní Lanthimos v trýznění svých postav i jejich hvězdných představitelů - tentokrát jmenovitě Colina Farrella a Nicole Kidmanové - pokračuje i ve svém posledním filmu, s nímž se letos podruhé vrací do hlavní soutěže festivalu v Cannes.

Barry Keoghan je velký talent

Lanthimos skutečně zaslouží uznání za to, že (a jak) nutí i slavné herce hrát v extrémních situacích, kdy dochází k netečným sexuálním praktikám, ponížení, mučení, případně záhadným ochrnutím. Navíc je při vedení herců údajně stejně tajuplný jako ve filmových scénářích.

Ve snímku The Killing of a Sacred Deer herecky nejvíce uhrane mladík Martin v podání dublinského rodáka Barryho Keoghana, jehož enormně fyzické herectví ho předurčuje k velké kariéře. Brzy bude k vidění v očekávaném válečném dramatu Dunkirk režiséra Christophera Nolana.

Keoghan v Lanthimosově filmu po většinu času fyzicky nikomu nezkřiví ani vlas. Jen ze sebe horečně vysype sadu potíží, které se přihodí doktorovým nejbližším. A ty se skutečně začnou dít, jako by je sesílala nadpřirozená moc. 

Děs vyzařuje už z postoje hercova těla. Když sedí v chirurgově domě a prostě jen mezi řečí pojídá špagety, dělá to způsobem, na nějž divák až do konce snímku nezapomene.

Co se skrývá uvnitř? 

Motiv vetřelce, jenž vnese chaos do rigidního světa měšťácké rodiny, uměl ve svých filmech jako Utajený či Funny Games radikálním způsobem využít už rakouský tvůrce Michael Haneke, jehož novinka Happy End, letos též soutěžící na festivalu v Cannes, však podobné intenzity nedosahuje.

Ani Lanthimos svou hru neustojí zcela, zradí ho především úplný závěr. Ale mezitím přináší množství neotřelých nápadů či okamžiků nepostihnutelné hrůzy, již posiluje vynikající soundtrack.

Jde o jeden z filmů, u nichž se v Cannes tleskalo i bučelo. To se však v uplynulých ročnících stalo i těm nejlepším, včetně pozdějších vítězů hlavní ceny, Zlaté palmy. 

Tu nejspíš Lanthimos za svou novinku nezíská, na to se k vlastním postavám chová až moc radikálně: dlouho je nechává jednat skoro jako mechanické bytosti bez vlastností, jen aby ve správných chvílích mohly emoce vyplout na povrch.

Ozvuky antických tragédií jsou spíše zpestřením filmu, byť témata osudové spravedlnosti a neřešitelné etické volby, jež snímek variuje, pochází právě z nich. A na horor je zase Lanthimos příliš vyhraněný autor, byť tento film je z hlediska vyprávění v režisérově dosavadní kariéře nejtradičnější. 

Dříve diváci museli delší dobu ohledávat, jak fungují Lanthimosovy světy existující v realitě velmi odlišné od té běžně žité. Tady je vše jasné. Jedinou záhadou je, co se skrývá v nitru postav, především v Martinovi, který působí až nelidsky. Tak jako monstra v hororových filmech, jejichž samotná existence přesahuje hranice lidského chápání. Nebo jako starověký bůh. Tohle monstrum se zavrtá hluboko pod kůži, ať už diváky popudí či nadchne. 

I tak však Lanthimosova novinka naplňuje podivné podezření letošního 70. ročníku Cannes: jako by na tuto oslavu skoro všichni nejočekávanější a nejuznávanější tvůrci přivezli své nejrozporuplnější filmy.