První linie v DOXu vypráví o válce, která nikdy neskončila

Kultura Kultura
Aktualizováno 22. 6. 2014 20:35
Podle autorů expozice První linie současní Evropané nahlížejí na válku lehkovážně – je pro ni vzdáleným fenoménem s obroušenými hranami. Riziko světového konfliktu ale nikdy nepřestalo existovat.
První linie.
První linie. | Foto: DOX

Praha - Je to sto let, co se zásadně proměnil obraz novověku. Naděje o nadcházející epoše humanity a vědeckotechnického zázraku brzy vystřídala první světová válka. Její dosavadní reflexi teď prostřednictvím site-specific instalace a deníkových záznamů otevírá Centrum současného umění Dox.

První linie.
První linie. | Foto: DOX

Autoři první části výstavy, Monika a Bohuš Kubinských, se dívají na první světovou válku jako na konflikt, který stále pokračuje. „Ve válce dříve rozdělovala teritorium obranná linie. Dnes se státy dělí samy navzájem, trhají si a kradou cizí území,“ vysvětluje Monika Kubinská.

Podle autorů současná generace Evropanů nahlíží na válku lehkovážně – je pro ni vzdáleným fenoménem s obroušenými hranami. Riziko světového konfliktu ale nikdy nepřestalo existovat.

Zákopový val a kugelbunkry

V hlavním výstavním prostoru centra se setkávají dvě bojové linie: zákopový val evokující „verdunský“ obranný systém z první světové války a linie tvořená fragmenty autentických kugelbunkrů z války druhé.

První linie.
První linie. | Foto: DOX

Betonové buňky vyztužené železem našli umělci ukryté v kalovém poli poblíž Bratislavy. Historici (přičemž někteří o jejich existenci vůbec nevědí) se o významu dohadují, pravděpodobným účelem je ale úkryt pro strážné při válečných náletech.

Uvnitř devíti bunkrů, nalezených úplně nebo z části pod zemí, nainstalovali autoři hrací strojky. Jemná melodie tvoří opozici k syrovým betonovým stěnám.

„Melodií jsme měli asi dvacet, finální jsme vybrali až těsně před instalací. Vedly nás pocity, hraje tu Beethoven, klasický valčík nebo Imagine,“ přibližuje Bohuš Kubinský.

První linie.
První linie. | Foto: DOX

Proti bunkrům stojí stovky režných pytlů tvořící val, kterým lze procházet. Dvě události rozděluje dvacet let, ale spojuje je označení největšího válečného konfliktu v dějinách lidstva. „Ve světě utrpení tyto dvě linie nedělí nic,“ říká jeden z kurátorů Leoš Válka. „Posun od pytlových opevnění k moderním systémovým bunkrům dokazuje, že ´pokrok´ lidstva je nesporný.“

Kdo si umí představit hrůzy války?

Druhá část výstavy představuje autentické vzpomínky přímých účastníků první světové války. „Vypráví příběhy především těch obyčejných vojáků, kteří žili po generace na jednom stejném poli a najednou šli světa kraj. Buď se vrátili, nebo ne, jejich zážitky ale byly vždy neuvěřitelné. A vlastně i nepředatelné, protože si to nikdo neuměl ani představit,“ vysvětluje další kurátor Pavel Štingl.

První linie. Deník Josefa Laciny.
První linie. Deník Josefa Laciny. | Foto: DOX

Instalace vznikla jako součást projektu České televize Raport o Velké válce – a jen na televizní výzvu se přihlásilo okolo tisícovky rodinných příslušníků a dnešních majitelů pozůstalostí.

Deníkové a vzpomínkové záznamy tvoří hlavní část vystavených hmatatelných důkazů o hrůzách dnes vzdálené války, doplňují je mapy, fotografie, kresby, úmrtní list, svolávací vyhláška a další lejstra nebo osobní věci vojáků – zpěvníky, plechová krabička na cigarety, hliníková lžíce.

Vnuci a pravnuci schovali i pohlednice a dopisy, které stojí k deníkům v zajímavém kontrastu. Jeden z vojáků si ostatně poznamenal: „Nic mě tak nemrzelo za mého sloužení na vojně jako to, že jsme mohli všechno jiné psáti, jen pravdu ne.“

Pravnuci, pravnučky a další pak na videích popisují vzpomínky nebo pátrání po svých předcích. „Můžeme mluvit o přenesené identitě,“ říká Pavel Štingl. „Mnozí to berou skutečně velmi osobně, jezdí na místa spjatá s osudem příbuzných, přepisují jejich deníky, pečlivě archivují korespondenci.“ Někteří pak staré události připomínají zcela současnými metodami – jeden z vnuků třeba k výročí narukování svého příbuzného založil kešku, schránku populární turistické hry, kterou pojmenoval „Pradědečkova“.

První světová válka získala své označení „první“ až po roce 1939. Do té doby byla nazývána „velkou“ nebo „světovou“. Výstava v Doxu nechce měnit fakta, ale způsob nahlížení na nekončící válku, která je stále aktuální. V závěru sama připomíná citát Alberta Einsteina: „Nevím, s jakými zbraněmi se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to bude s klacky a kameny.“

První linie. Centrum současného umění Dox. Poupětova 1, Praha 7. Kurátoři: Pavel Štingl, Kateřina Štinglová, Michaela Šilpochová, Leoš Válka. 12. června –22. září 2014

 

Právě se děje

Další zprávy