Také v adaptaci této knihy, kterou minulý týden uvedlo pražské Divadlo Na zábradlí, však ne všichni v Clarissině okolí bez výjimky přitakávají možnosti být na světě. Nová inscenace stejně jako předloha zdůrazňuje dvě krajní polohy vztahování se k životu - adoraci a odmítnutí. To na jevišti nabírá podobu sugestivní, roztroušené imprese myšlenek či obrazů.
Pro tvorbu Virginie Woolfové, která žila v letech 1882 až 1941, byl výrazný subjektivismus neboli nahlížení hrdinek zevnitř, zaměřování se na jejich emocionální stav, stejně jako popis banalit utvářejících jejich všednodennost. Coby jedna z průkopnic moderního románu upozaďovala psychologické motivace jednání a nahrazovala je asociacemi. Vyprávění, a zejména chronologii různě přerušovala či nabourávala, čímž vytvářela dojem zvláštního vnitřního monologu, v němž se myšlenky a vypravěččiny pocity tříští do náhodných úlomků.
Zinscenovat takovou literární látku není snadné. A ne pokaždé se křehkým emocím podaří vtisknout pevný divadelní tvar, jaký jeviště vyžaduje. Důsledkem často bývá zjednodušení či dokonce zlikvidování toho, co je na původním textu specifické. Možná i proto se z děl Virginie Woolfové čeští divadelníci dosud vraceli pouze k románu Orlando - jako první jej s neuvěřitelnou přesností a smyslem pro detail před 11 lety zpracoval spolek Masopust, loni ho naopak popisností zcela zploštilo a zbavilo vzrušivé nejednoznačnosti Divadlo Komedie. Momentálně Orlanda jako absolventskou inscenaci chystá brněnské Studio Marta.
Něco přes 200 stran čítající román Paní Dallowayová, považovaný za vrcholné dílo Woolfové, nyní v Divadle Na zábradlí skvěle zdramatizovaly režisérka Anna Klimešová a dramaturgyně Kateřina Součková. Hrdinčinu spletitou mozaiku úvah, do nichž proniká mnoho figur i londýnských lokalit, zúžily na několik osob z okruhu protagonistky a zcela je zbavily místního ukotvení. Vyhnuly se tak přímé návaznosti událostí na konec první světové války i možným pozůstatkům historických odkazů.
Jejich verze hovoří z pozic tady a teď, přičemž místy je to hodně nepříjemná, bolavá zkušenost. Autorkám zůstala průměrná žena po přechodu, žijící doma mezi rodinou, dále její dávný milenec Peter Walsh s kapesním nožem, na který si ona z nějakého důvodu dodnes pamatuje - jeho osoba je rozdvojena do starého a mladého já, jak o něm Clarissa střídavě přemítá. Mozaiku postav doplňují mladí manželé Lucrezia a Septimus Smithovi, s nimiž se hrdinka nikdy nesetkala, avšak dění okolo nich vytváří paralelu k jejímu životnímu postoji.
Septimus má na rozdíl od Clarissina entuziasmu hrůzu z reality. Jeho žena sice pláče, ale k němu její emoce nedoléhá. Nic necítí, z čehož obviňuje svět, který se podle něho rozpadá. Septimus nechápe, jak do něj někdo může přivádět děti, je tím absolutně znechucen a v závěru z něho dobrovolně odchází. Jeho úvahy, navíc reagující na návrat z války, mohou být v době klimatické krize a několika světových konfliktů blízké nejen mileniálům mezi diváky.
Clarissa Dallowayová naopak miluje přítomný okamžik, nad smrtí uvažuje jako nad něčím nevyhnutelným, přičemž vše, co ji obklopuje, bude pokračovat dál bez ní. Možná se utěšuje tím, že smrtí sice vše skončí, ale v proudu i běhu věcí přežívá také ona sama - jako součást stromů stejně jako lidí, s nimiž se nikdy nesetkala.
Hrdinka se ráno probudí a začne připravovat večírek, aby zastala důležitou roli oblíbené hostitelky. V poledne se vrací z pracovního oběda její manžel, přináší další květiny, chystá se na zásadní citové vyznání, které končí rozpačitým, až trapným předáním pugétu. Party se zdráhá zúčastnit Clarissina dospívající dcera, jež před matkou v mysli prchá do nejbližší stanice metra a kamsi jím odjíždí do tmavého tunelu nekonečna.
Pro inscenaci je určující Dallowayové zvláštní pocit jakéhosi "posouvání se vpřed spolu se všemi ostatními", obdobně jako konstatování Virginie Woolfové: "Cítila se velmi mladě, zároveň nevýslovně staře. Vším projížděla jako nůž. Zároveň zůstávala vně, pouze přihlížela."
Před diváky se prolíná mnoho situací i vrstev komentářů. V rámci mizanscény neboli rozestavění herců a předmětů na jevišti sledujeme několik plánů, což umožňuje scénografie Zuzany Scerankové. Porůznu spíš staršími kusy nábytku zařízená hala se dvěma francouzskými okny umožňuje hrát v interiéru, v okenních průhledech za ním i nad ním. Nejpůsobivější obrazy vznikají v prvním patře na pomyslné střeše, kam je prostřednictvím tapety situován obrovský vodopád. Ironicky z něho - jako svatá - vzhlíží trojčlenná rodina Dallowayů, sledující neméně ironickou rozpravu dvou verzí pana Walshe. Jindy tu za zvuků hlučící vody Septimus Smith deklaruje manželce své nihilistické postoje nebo se tu paní Dallowayová opájí květinami a vzpomínkami. Její myšlenky režisérka předává obecenstvu pomocí předtočených zvukových záznamů, které vytvářejí další vrstvu dění.
Clarissu Dallowayovou hraje se zvláštní směsí přítomnosti a nepřítomnosti, stejně jako se svými specifickými minimalistickými prostředky, letitá členka souboru Magdaléna Sidonová. Ta jako by už vlastní biografií zosobňovala něco z hrdinky.
Celou dobu ji dokonale obkružují a pod heslem "a kolem se toho pořád ještě tolik děje" nejen doplňují přesní herečtí kolegové: manžele Smithovy v dokonalé souhře ztvárnili Kateřina Císařová a Miloslav König, zatímco David Petrželka a Jiří Vyorálek obdobně pojali mladšího a staršího Petera Walshe.
Mistrem zkratky, mužem odtažitého chladu i emočního výbuchu se ukazuje Václav Vašák coby Clarissin manžel Richard.
Inscenací potvrzuje herecký soubor Divadla Na zábradlí svoji prvotřídní kondici. Paní Dallowayová je na koncentraci sice velmi náročná, zato ohromující podívaná. Brilantně oživuje téměř sto let starou předlohu, kterou předává s děsivou aktuálností. Závdavkem jí je herecké mistrovství.
Divadlo
Virginia Woolfová: Paní Dallowayová
Režie: Anna Klimešová
Divadlo Na zábradlí, Praha, premiéra 7. února, psáno ze druhé premiéry 8. února, nejbližší reprízy 15. a 20. února.
