Glosa - Když v červnu 2009 zemřel Michael Jackson, na truchlící fanoušky dohlédla prý v Los Angeles policie. Nic o tom, že by měli pohotovost i psychiatři a psychologové, se nepsalo, a že tu událost média tehdy obracela ze všech stran.
Po čtyřech letech se z masy milionů truchlících vyloupla skupinka čtyř desítek těch nejubrečenějších a žalovala už tak povláčeného doktora Conrada Murraye o odškodnění za psychickou újmu.
I Jacksonova rodina nedlouho nato, kdy opadla hysterie a do věci se vložili jedinci, jež víc než emoce zajímaly cifry, pochybivšího lékaře zažalovala. Důvodem však nebyla psychická újma rodičů a sourozenců, kteří přišli o bratra, respektive o syna, nýbrž ušlý zisk. Po čase však žalobu stáhla.
Francouzský soudní dvůr, kam doputovalo podání ublížených fanoušků, vybral z uplakánků pětici nejzdrcenějších a Murraye odsoudil k povinnosti psychickou újmu jim refundovat. Vyčíslil ji u každého na dvacet centů; suma sumárum zaplatí Murray jedno euro.
Fraška?
Kdyby v tom nefiguroval justiční článek, pak by to jistě bylo nejpravděpodobnější vysvětlení. Jenže takto, kdy soudní výrok má ve vyspělých demokraciích váhu slova Božího, věští experti z rozsudku jak z křišťálové koule.
Co znamená? Lze jej mít za precedens? Když kam až soudní paměť sahá, nebyl ještě nikdy žádný příznivec popkulturní hvězdy odškodněn za psychickou újmu utrpěnou z jejího úmrtí? Proč tak směšná, laik by řekl snad až pohrdlivá částka: jedno euro? A proč se tím soud vůbec zabýval?
Jisté je, že na zmíněný precedens je zaděláno: v budoucnu lze očekávat stále častější soudní excesy podobného druhu, žaloby od fanoušků fyzicky i psychicky labilních hvězd, kterým někdo nechtěnou euthanasií nebo asistovanou sebevraždou – neboť ničeho jiného se Murray nedopustil, a kdyby to byl se ctí ustál on, zabijácký černý Petr by zůstal v ruce promotéra, který by vyčerpanou hvězdu zabil prvním koncertem zamýšleného megalomanského turné.
Vyšinutost?
To v každém případě. Protože kdyby svět fungoval méně šíleně, paragrafy by se křečovitě nekroutily kolem podivných právních konstrukcí, nýbrž by podpůrně obepínaly přirozenou spravedlnost.
A žádný akademicky vzdělaný jedinec v taláru by se nezabýval hrstkou pomatenců, kteří by nota bene někdy dávno mezi Thrillerem a 25. červnem 2009 podstoupili psychiatrickou léčbu a dnes by měli dozajista úplně jiné starosti.
Spíš by třeba přihlédl k újmě, již utrpěli někdejší Murrayovi pacienti, obyčejní kardiaci z Las Vegas, kteří ho měli rádi, a on je přesto opustil, jen co zaslechl šustění 150 tisíc dolarů, které mu měsíčně nabídl Jackson. Z tohoto důvodu, ne za to, že zpěvákovi pomohl na onen svět, kam už měl beztak nakročeno, ho stihl spravedlivý trest.
Žádejte odškodné!
A když už mluvíme o zvrácených precedentech a musíme s nimi žít, napadá mě, že by nebylo marné zvrátit je na kvadrát (nedostaly by se tak vlastně do správné pozice?), oplatit absurditu absurditou. Když už soudy dospěly do stádia, kdy jsou ochotné zabývat se pofidérní psychickou újmou, zavalme je vlastními, tentokrát už závažnými újmami.
Žádejme odškodné za všechny oblbující zhůvěřilosti a zvěrstva, jež nás obklopují, vymývají a užírají lidstvu mozek a stlačují inteligenční i estetické niveau na úroveň primitivů, za všechny ty stohy potištěného papíru, které se vydávají za literaturu, za bezobsažná výtvarná díla, u nichž provokace zastoupila všechny další prožitky, za nejapnou televizní kulturu, za instantní hity.
Vyberme si a žalujme… jmenujte kohokoli, tisíce lidí, které najdete na stupnici někde mezi Markem Zuckerbergem a Ornellou Štikovou.
Jelikož tady je újma prokazatelná – pokud se nepodepsala na vás, blahořečte nebesa a pak si to ověřte pokusem o smysluplný dialog s někým takto postiženým – mohlo by to hodit víc než jen mrzké euro.
