Ostří Romana Lipčíka - K dabingu, o kterém se v posledních pár týdnech začalo zvýšeně mluvit v souvislosti s narůstající nespokojeností herců s pracovními podmínkami, jsem se novinářsky dostal poprvé v době, kdy se na sutinách české dabingové školy usazoval poslední prach.
Veronika Žilková mi ani po těch téměř dvaceti letech nemůže zapomenout můj odmítavý údiv nad tím, že se v té době chopila dabingové režie. Nakonec je to vcelku pochopitelné: v televizích, už celých dvou, propukala nákupní horečka, vysílaly se první nekonečné seriály, do kin chodil film za filmem, usazovali se u nás zahraniční videodistributoři a chřestili klíči k přebohatým archivům. Už tehdy se přitom pracovalo velmi svižným tempem, avšak zatímco herců bylo jako psů, profese režiséra byla vzácná.
Svačinová pauza v Textilaně
Pamatuji se, jak jsem seděl s dabéry v nevlídné suterénní místnosti. Za dveřmi ve studiu probíhal bouřlivý kreativní proces a tihle zbylí aktéři čekali, až přijde jejich šlágvort. Tady kromě některých známých obličejů nic nenapovídalo, že se zde rodí umění.
Neptejte se, jak dlouho těm profíkům trvalo nadabování filmu, seriálové epizody či co to tam tropili. Každopádně se vědělo, že ti nejzdatnější, nejsuverénnější, stačili za jeden den objet i několik takových štací. Stejně tak se vědělo, bylo to prosakující branžovní tajemství, že dabing je velice výnosný kšeft.
Vypadalo to tam spíš jako o svačinové pauze někde v Textilaně – převažovaly dámy, proto: jedna herečka štrikovala, další vymetal rohlíkem papír s vlašským salátem, jiní si polohlasně povídali o právě uplynulém víkendu. Nikdo si neprojížděl repliky, které měl za chvíli říkat, nikdo si nezkoušel hlas své postavy, nikdo se nekoncentroval… Něco takového, včetně nervozity, se možná vídá na amatérských divadelních přehlídkách.
Tohle byli v dobrém slova smyslu profíci. Nadto nebojovali se Shakespearem, tu blbinu, kterou zde vytvářeli, dávali levou zadní.
Neptejte se, jak dlouho jim trvalo nadabování toho filmu, té seriálové epizody či co to tam tropili. Už to nevím. Každopádně se vědělo, že ti nejzdatnější, nejsuverénnější, stačili za jeden den objet i několik takových sklepních studiových místností.
Stejně tak se vědělo, bylo to prosakující branžovní tajemství, že dabing je velice výnosný kšeft.
Zednáři z dabingu
A jak se dabovalo víc a víc, vyrojili se, ze škol i různě samozvaně, dabéři, stovky jich byly. Pozornému divákovi neunikala notoricky známá jména, zaslechnutelná při závěrečných titulcích, jen nemnoho z nich si však dokázal spojit s tváří. Byli to „no faces“ herci, kteří nikde nehráli, snad proto, že to neuměli, nebo prostě jen hrát nechtěli, protože to nepotřebovali. Dabing je plně saturoval.
Záhy se stalo veřejným tajemstvím, že dabing si rozdělily mocné klany, kooperující se studii, a kdo k téhle hermetické elitě nepatřil, měl prostě smůlu. Dostat se mezi ně, dostat se takzvaně k lizu, bylo v zásadě nemožné. Tempo bylo od počátku nasazené vysoké a ještě rostlo. Zvláštní, že tehdy to dabérům nevadilo. Už v té době jeli jako fretky, ale dobrovolně – balík peněz byl pořád hodně velký a bylo se o co dělit.
Problém nastal, až když za neklesajícího, ba spíše stále rostoucího pracovního tempa začaly honoráře klesat.
Zdá se, že kvapnou, odbytou, polovičatou práci odvádějí dabéři obecně vzato od 90. let. Nepozoruju, že by se výrazně horšila – ano, odešli někteří příslušníci staré gardy, ať už na věčnost či znechucením nad panujícími poměry, pilíře tzv. české dabingové školy, kteří stále víc převažující pitvornost, nečeskou vokální melodiku a amerikanizovanou hýkavost nastupující generace, dokázali vždy ozdobit profesionálně bezvadným výkonem, protože měli dabingové řemeslo v krvi.
A opět se mezi zasvěcenými povídalo, jak už dabování zdaleka tolik nevynáší a že prozíravý (hlasový) herec se stahuje do reklamy, pakliže nemá nabídky z tuzemských seriálů, což ne každý má. Tehdy, v nesmělém zárodku povstalecké situace, jaká nadešla dnes, se poprvé vytáhl argument stavovské cti. Příčí se nám odvádět kvapnou, polovičatou, odbytou práci, začali říkat.
Tak já nevím, ale mně se zdá, že kvapnou, odbytou, polovičatou práci odvádějí dabéři obecně vzato od 90. let. Nepozoruju, že by se výrazně horšila – ano, odešli někteří příslušníci staré gardy, ať už na věčnost či znechucením nad panujícími poměry, pilíře tzv. české dabingové školy, kteří stále víc převažující pitvornost, nečeskou vokální melodiku a amerikanizovanou hýkavost nastupující generace, té nové školy (proti jejímuž vzniku nelze říct ani slovo, dabérskou hereckou odnož by bylo možno jen uvítat, kdyby ovšem víc prospívala a méně škodila) dokázali vždy ozdobit profesionálně bezvadným výkonem, protože měli dabingové řemeslo v krvi.
Pozoruju naopak, že je stabilně špatná – a křivdím-li něčemu, co neznám (umím si představit nějaké animáky, snad něco pro děti, což jde obojí mimo mě), omlouvám se za křivdu a řadím to mezi výjimky potvrzující pravidlo. Stačí jeden nadabovaný Woody Allen, abych zapomněl na Simpsony.
Iluzorní škola
Tady je na místě utrousit ještě jednu obrazoboreckou poznámku. Ona do nebes vynášená, slavná česká dabingová škola je z velké části iluze.
Zásluhu na té menší části, z níž to iluze snad není, nese pár neopakovatelných skutečností: dabingu se věnovali herci, dobří herci, ba přímo velikáni. Totéž lze říct o režisérech i o dalších profesích, zvukařích, ruchařích, kteří si se svou složkou vyhráli. Nikam se totiž nespěchalo. Daboval se zlomek kvanta, které se přemlouvá dnes. Platy byly tabulkové a dotace kultury stoprocentní. To se to dabovalo.
A přece tvrdím, že česká dabingová škola je iluze. V povědomí veřejnosti stojí na pár jménech, na pár výkonech, na pár synergických splynutích: Haničinec s Jacobim či s Falkem, Galatíková s Girardotovou, Voska a Adamová s Mastroiannim a Lorenovou… a ano Filipovský s de Funésem.
Jenže i tyhle úctyhodné výkony prostě a dobře narušily a zkreslily originál. Narušily a zkreslily, záměrně nepíšu zkazily, protože to v těchto výjimečných případech možná neplatí. Ale originál je jednou originál, i s chybami. Jestli se originál dá vylepšit odstraněním chyb, o tom nejsem přesvědčený.
Galatíková kouřila méně než Girardotová, Haničinec na rozdíl od Falka připomínal víc okresního aparátníka než ošuntělého policajta, Voska s Adamovou prožívali svůj vztah v jiné emocionálně-intelektuální rovině než oba jejich italské protějšky… a Filipovský se stal v de Funésovi prakmotrem pokolení pitvorů, kteří se v dabingu rozplemenili dnes. Ne, nejde to replikovat. Jde to jen zkazit. Dabing kazí a často i ničí filmy od časů, co někoho napadl.
Dabéři si to ovšem nemyslí. Proto se bouří, aby si zajistili své postavení na další léta. Ani studia si to nemyslí. Ani zadavatelé. Ba ani do negramotnosti upadající divácká obec, i když od ní občas zazní hlas na podporu titulků. Je vždy v zoufalé menšině – i ta většinová přízeň mimochodem nepřímo dokazuje zhoubnost dabingu.
Peněženka s stavovská čest
Půldruhé stovky rebelujících dabérů se dostalo na černou listinu studií, kam okamžitě všemi skulinami natekli snaživí stávkokazi, kteří dabing umějí zhusta ještě hůř než proskribovaní herci.
Docela úsměvné, jak peněženka cloumá stavovskou ctí. A docela škodolibě potěšující pomyšlení, jak bude teď dabing vypadat. Role v roztočených seriálech se za chodu kvapně přeobsazují – dyslektická většina národa z toho bude asi dost tumpachová: že místo Rychlého mluví Pomalý zřejmě pozná neklamněji, než kdyby jim někdo do titulků šoupl místo češtiny třeba sanskrt. Herec Jagelka otevírající pusu za Leonarda DiCapria se v médiích svalnatě prsí, jak pro něj za něj může DiCapria mluvit třeba nějaký tramvaják. To jistě může.
Obě znesvářené strany však zároveň pozvolna docházejí k přesvědčení, že je třeba najít kompromis.
Smrti dabingu se zjevně nedočkáme. Z dabingových studií se nestanou muslimské modlitebny, což by bylo alespoň bohulibé. Nezbývá tedy než se mu dál vyhýbat.
