Glosa - Zaujala mě zpráva v podstatě blboučká, ale o čem chytrém má člověk pořád psát, když se takových věcí vyskytuje pomálu. A tak jsem si četl a následně se zamýšlel o tom, jak se Karel Gott soudí se státem o daně. Přesněji řečeno o ně, vyměřené v přespříliš vysoké výši, se soudil už před časem, vyhrál a přeplatek mu vrátili.
Teď se soudí o cosi, co se pro média maskuje jako osobní újma, ale řídkými texty v tomto duchu prosvítá nahá pravda, že chce proplatit náhradu škody, která mu souzením vznikla. Neplatí protistrana vítězi soudního sporu všechny náklady?… až na toto kluzké justiční pole mě úvahy zavedly, přestože to vlastně není podstatné.
Podstatnější je, že daně a vlastně cokoli platí státu snad každý s nechutí. Skřípu zuby nad každou stokorunou, kterou musím vsypat do státní pokladny, a je to rok od roku horší, protože rok od roku si jasněji uvědomuju, že stát k ničemu nepotřebuju.
Státní umělec ve sporu se státem
Dokážu si představit (i když tomu moc nevěřím), že někteří vzoroví národovci, třeba Daniel Landa a jeho kapucínští souvěrci, mají ten myšlenkový pochod usnadněnější: stát si lze jakousi zkratkovitou úvahou ztotožnit s národem, a rázem tak platíme daně jemu, a ne kohortám zbytečných úředníků.
Můj problém tím ale nemizí, jelikož národ je mi ukradený zhruba stejně jako stát, a to, že mluvím nejvíc česky a bydlím tady, nepovažuju za privilegium, nýbrž za náhodný úděl. Ale ani to není podstatné.
Podstatné je, že nejsem národní umělec, kdežto Karel Gott ano. (Kdybych jím snad někdy v minulém životě býval, dnes bych jím už jistě nebyl, avšak Gott jím hrdě zůstal a v době, kdy se demonstrativně vracely a pálily a zahazovaly režimní ceniny všemožných barev, on si tu svou ponechal.)
Platí-li alespoň trochu ta výše uvedená skicovitá teze, pak je Karel Gott tak trochu i státní umělec. A teď se soudí… s kým vlastně? Oficiálně se státem. Tedy tak trochu i s národem. Tedy jak s tím, komu blahé paměti přinášel údajně větší devizový příjem než Škodovka, tak i s tím, komu naděloval z obrazovek, z desek i z éteru nehynoucí radost a jen samé dobré zprávy, a on ho za to miloval, piplal si ho a hýčkal. On si ho piplal a hýčkal i ten, komu nosil devizy, tím víc tedy to, s kým se dnes soudí, splývá.
Znárodnění umělci
Ještě víc do nejasnosti splývá, kdo mu dal ten certifikát, na kterém stojí, že je národní umělec. On tvrdí, že jak už z názvu vyplývá, titul mu dal národ… tak patetický samozřejmě není, říká národu posluchači. Jenže ať z názvu vyplývá cokoli, těžko mě přesvědčí, že ti, kteří znárodnili Gotta, neméně dychtivě toužili, aby stejný glejt dostal v témž roce i spisovatelský funkcionář Pilař. Nebo výtvarník Kolář, jehož odpudivé militaristické fresky určitě nemilovali tak jako Gotta. Přitom tyhle všechny a ještě další povýšil papírem v tubě do národní ligy Gustáv Husák, pro mě rozhodně víc představitel státu než národa, a když národa, tak určitě ne toho našeho.
Je to zapeklité. A když se to vezme kolem a kolem, ani o to tak moc nejde.
Karel Gott se soudí o peníze. Koneckonců proč ne, je-li jeho nárok legitimní? Měl by snad kvůli tomu, že je národním umělcem, strčit státu nebo národu do chřtánu pár milionů, které mu můžou zůstat? Měl by se s ohledem na národ držet zpátky dnes, když se nedržel zpátky tehdy?
Mezi národem a státem je náhle narýsovaná zřetelná hranice, mluví se už aspoň jasnou řečí, řečí žalob proti státu, a nikdo se neohání kamuflážemi o posluchačích. Protože tehdy i dnes šlo a jde především o jeden jediný společný jmenovatel, od hradčanských ideologických sešlostí až po… vím já?… shromáždění na Majdanu: o peníze.
S ohledem na svůj vztah k čemukoli státnímu přeju Karlu Gottovi, ať spor vyhraje. Nicméně s ohledem na jeho nevyjasněný poměr k národu a státu by se mi docela líbilo, kdyby mu vysouzené odškodné vyplatili v pamětních zlaťácích, které k jeho 75. narozeninám vyrazila Česká mincovna, což je však bohužel vzdor národoveckému jménu ryze soukromý subjekt.
