Glosa - Chtěl bych mít hlad třeba jako Johnny Depp. Za poslední Piráty z Karibiku zkásl honorář 35 milionů dolarů. Protože to byl nejméně úspěšný z dílů, nedostal žádné podíly ze zisku, což se povedlo Keanu Reevesovi, který si ke 30 milionům honoráře za pokračování Matrixu připsal ještě přes 150 milionů dividend z úspěchu.
Co na to asi říkají jejich méně úspěšní kolegové z oblastních divadel? Třeba přímo z českých.
Historicky je doloženo, že přísloví o hladovějících hercích se k nám táhne z předešlých staletí, kdy kočovníci nejednou opravdu hladověli. Dnes se kočuje nesrovnatelně výnosněji. Ráno seriál na Primě, odpoledne dabing pro Novu, večer nějaká řachavá burleska v divadle. Nehrozí sice, že by umělce potloukly valící se melouny, taky jsou z měkčí měny, ale nějaký se přece přikulí.
Pokud na někoho z hereckého stavu ještě platí ono letité přísloví, pak jsou to herci žijící pouze z platů v divadlech, především ve státních, kterým se z těch či oněch důvodů vyhýbají možnosti lákavých přivýdělků. Nebo se oni vyhýbají jim…?
Pokud na někoho z hereckého stavu ještě platí ono letité přísloví, pak jsou to herci žijící pouze z platů v divadlech, především ve státních, kterým se z těch či oněch důvodů vyhýbají možnosti lákavých přivýdělků. Nebo se oni vyhýbají jim…?
Ti z komediantského stavu, kteří podlehli svodům, tvrdí o svých méně úspěšných kolezích jízlivě, že se přivýdělečným nabídkám vyhýbají do té doby, dokud nějakou nedostanou. Jako by tím omlouvali svůj poklesek, to, že oni nedokázali říct ďáblovi „ne“.
Chudoba cti netratí
Je ještě jedno pěkné a o hodně starší úsloví, o kterém jsem přesvědčený, že na rozdíl od výše zmíněného platí dodnes v plné míře: Chudoba cti netratí. Věřím – i když žádný průzkum jsem pro to nepodnikl –, že se najde hodně takových herců, kteří neskřípou zuby, když denně vidí populárnějšího kolegu na obrazovce v doktorském plášti, nesčítají ty desítky tisíc, o které jsou měsíc co měsíc chudší než on, nesrovnávají svou dovolenou na Mácháči s jeho na Maledivách a neodečítají si od tohoto základu ještě pokuty, které musejí platit, kdežto populární ksicht z obrazovky to většinou nějak ukecá, za fotku s podpisem, za informaci, s kým má ta sestřička z chirurgie mimino…
Věřím – protože jinak bychom měli divadla plná zapšklých herců a prázdné konzervatoře –, že i vzdor tomu dokážou být šťastní. Dělají totiž to, co si vysnili, co je baví, a dělají to s láskou. A ponechali si ještě ke všemu hrdost, což je pro tvorbu hodně vzácná přísada a což je hodně podstatné.
Takhle jsem naivní, představte si. Utlučete mě snadno: počtem (nulovým) hrdě hladovějících herců, kteří hadí nabídku zaprodat se za slávu a miliony odmítli.
Dobrovolná nula
Víte, jak jsem se k tomuhle zamyšlení dostal? Pročítal jsem si na jednom technicky laděném webu argumentační ping-pong mezi čtenáři a nakladateli ohledně elektronických knih, abych pak napsal něco o tom, kdo je vrahem hudby, literatury a umění vůbec – viz příspěvek o pár týdnů zpátky.
Do diskuse se zapojil i jeden nakladatel, který podstoupil zvláštní masochistický experiment: veškerou svou knižní e-produkci zpřístupnil na čas zdarma, přesněji za dobrovolný příspěvek. Nedostal od nikoho ani korunu.
Nedostal nic ani ode mě. Za grafomanii by měli spíš platit její původci čtenářům, že s ní mají trpělivost. Tohle byla grafomanie, v lepším případě ryzí amatérismus, autorský i ediční, nadšenecký výron bez sebemenší umělecké nadhodnoty.
Svých pár čtenářů si ty knihy jistě našly (nedá mi, abych nepopíchl, jak je mi jich líto, že za to vyhodili peníze, ale jejich volba, a nedá mi to podruhé, abych si neodpustil povzdech, jak i tento v zásadě dobře míněný čin přispívá ke snižování kvalitativní rozlišovací schopnosti, jak plevel časem úplně znemožní vidět kvítí), žádná strana nezbohatla, žel ani čtenář. A je to.
Zabili jsme umělce?
Není. Nakladatel Tomáš Marák se k té věci ještě volně vrátil na svém blogu, který vedl na iDnes. Pod dramaticky křiklavým titulkem už se zase zabíjí: „Zabili jsme umělce, jen to ještě není vidět,“ míní autor. A dovozuje, že pokud umělci nebudou dostávat za své umění řádně zaplaceno, budou muset prodávat hamburgery a uklízet úřednické kóje, na umění nebudou mít čas, energii ani prostředky a vyhynou, respektive začnou se věnovat výdělečnější činnosti.
Doba dělá umělce z každého, kdo si o to řekne, ať je to ostrovní učitelka, co píše o kouzelnících, nebo zámořský učitel, co se vyzná v da Vincim, nebo obtloustlá paní, co místo k psychiatrovi šla do talentové soutěže, protože má andělský hlas, nebo pán, co ho napadlo naložit ovci do formaldehydu, z kdekoho a pokud možno neodvolatelně s nárokem na zápis do dějin, všichni máme talent, všichni máme nějaký faktor X.
Já mám spíš opačný dojem: že tahle doba dělá umělce z každého, kdo si o to řekne, ať je to ostrovní učitelka, co píše o kouzelnících, nebo zámořský učitel, co se vyzná v da Vincim, nebo obtloustlá paní, co místo k psychiatrovi šla do talentové soutěže, protože má andělský hlas, nebo pán, co ho napadlo naložit ovci do formaldehydu, z kdekoho a pokud možno neodvolatelně s nárokem na zápis do dějin, všichni máme talent, všichni máme nějaký faktor X.
Ale proč koneckonců ne? Talent měl i ten pračlověk, který pokreslil stěny jeskyní v Lascaux, X faktor měli autoři lidových písniček, potulní hráči i hrnčíři vytvářející nádherně ornamentovanou keramiku, která dnes zdobí vzácně muzea – pokud se za staletí nerozbila. Nedělala si patent na věčnost, nárok na velikost a už vůbec ne na honorář.
Kreslící pračlověk ráno lovil, potulný muzikant se připojil k senoseči, aby měl co jíst. Dnešní potulný muzikant holt dělá u McDonald’s. Pokud ho baví tvořit, pokud to považuje za poslání, a ne jen za prostředek k výdělku – a to je u umělce snad předpoklad –, nevadí mu to. Ti ostatní ať klidně raději vyhynou – jinak totiž hrozí, že zase od někoho něco úspěšně opíšou nebo natočí nějaký další škvárový biják za stamiliony.
Na rozdíl od autora oné úvahy na blogu iDnes to totiž vidím úplně opačně: s prvním honorářem se umělec začíná umění zpronevěřovat.
