Glosa - K rozohněné internetové diskusi, v níž si názory o perspektivách elektronických knih, potažmo o způsobech, jak zabránit pirátství vyměňovali hlavně čtenáři, ale připojilo se i pár lidí z opačného, tedy nakladatelského břehu, jsem se dostal shodou okolností, kdy ve zdejším knižním světě proběhla pozoruhodná dražba.
Ano, po Rubensech a paraplatech zapomenutých roztržitými cestujícími ve vlacích se draží už i knižní autorská práva. Ponechám na vaše posouzení, zda dražba, kterou mám na mysli, se blíží víc baroknímu umění nebo ztrátám a nálezům na dráze.
Několik českých nakladatelů se utkalo o právo vydat český překlad nové knihy Helen Fieldingové, třetího svazku Deníku Bridget Jonesové.
Déjà vu o lupičích hudby
Rázem mi naskočilo déjà vu, situace už bezmála patnáct let stará, kdy zdejší hudební vydavatelské firmy nastoupily do závěrečné bitvy s digitálními piráty, kdy rozjely zoufalou kampaň pod plamenným (a totálně ujetým) heslem „Kopírování zabíjí hudbu“ a médiím předvedly pár atraktivních obhájců své kauzy, z nichž Dan Bárta se dnes patrně za své tehdejší angažmá stydí a ti zbylí, například Lunetic, možná také, ale nikoho to nezajímá.
Sjednocený voj tuzemských hudebních vydavatelů tehdy na úvodní tiskovce prezentoval jakýsi koláčový graf nákladů, z něhož se dalo vyčíst mnohé, ale to, proč za jedno zahraniční hudební CD musíme platit plus mínus 600 korun (což by v dnešních poinflačních cenách byla možná i tisícovka) z něj zřejmé nebylo.
Nějak na něm nevynikly například smlouvy s hudebními hvězdami uzavírané v řádech desítek milionů, obří baráky hudebních koncernů rozeseté po celém světě plné štědře placených manažerů, výdaje za reklamu tak všudypřítomnou, až otravnou a tedy kontraproduktivní. A už vůbec graf nedokázal postihnout hudební nadprodukci, v níž kvantita drtivě válcovala kvalitu, za kterou i desetinová cena by byla přemrštěná.
A tak se kradlo s očištěným svědomím, že my, co si kdeco stáhneme a nezaplatíme, sice možná loupíme, ale nebyli jsme to my, kdo začal. Bylo to jen jakési oko za oko, loupež za loupež.
Netrvalo dlouho, a cena za cédéčko klesla kamsi ke stovce, hudební firmy rozprodaly nemovitosti, zeštíhlily stavy a pak víceméně zdechly, respektive přinejmenším opustily lupičský výdělečný model a novému, který nadešel, se přizpůsobily jen potud, aby si coby postradatelný mezičlánek prodloužily agónii.
150 tisíc eur za Bridget?
Je mi jasné, že situace na knižním trhu je v nuancích jiná než v hudební vydavatelské branži, a mrzí mě, že nejsem ekonom, abych dokázal podat odborný rozklad rozdílů. Tolik jsem ale z ekonomie pobral, abych věděl, že trh je pouze jeden a k zápasu s anomáliemi používá neviditelné ruce. A tuším tedy, jak tohle musí skončit. Jedině analogicky.
Zdejší aukce autorských práv k novému britskému bestselleru Helen Fieldingové se takovou anomálií stala: zastavila se někde po překročení částky 150 000 eur. Pro představu a srovnání: běžný komerční titul, i položka z aktuálního světového žebříčku bestsellerů, stojí zhruba 1500 eur. To znamená setinu částky vydražené za Bridget Jonesovou.
Je nabíledni, že tak draze nabytý titul nemůže český nakladatel prodávat v tištěné ani elektronické podobě za částku 14,90 Kč, jakou má onen opus asi tak hodnotu, nýbrž za astronomickou cenu, z níž si připlatí do sázky na tupost lidí.
Nezabiješ!
Je jasné, že ti o maličko méně tupí (přesto však prahnoucí po dalších jalových peripetiích jalového osudu jalové – a ještě k tomu obézní – hrdinky), budou knihu krást. Krádež knihy, kdysi nejodpornější prohřešek hned po incestu, má v digitálním věku exkulpující výhodu eufemismu: kopírování.
Jako nezabilo kopírování hudbu, tak nezabije ani knihy. Naopak, hudbě pomohlo tím, že ji očistilo od parazitů, skutečných zabijáků hudby, a podobným způsobem pomůže i knihám, o tom jsem přesvědčený. Osud hudebních proklatců aktérům knižní branže nepřeju, ale na druhou stranu každý nenažranec je strůjcem svého osudu.
A jen docela na okraj: nejlépe by se zdejší nakladatelé ubránili proti drtivým důsledkům pirátství, jaké hrozí u natolik nákladného titulu (ale současně hňupského, tahle nepřímá úměra začíná být spolehlivou zákonitostí), kdyby na tu nestoudnost vůbec nereflektovali a takovou knihu prostě nevydávali. Místo nejistého zisku by si mohli připsat zásluhu za veřejně prospěšnou činnost.
