Dvanáctého října 2016, tři hodiny po půlnoci. Městečko ležící na úpatí francouzských Alp. Jednadvacetiletá Clara se v dobrém rozmaru vrací z večírku. Ulice osvětlené pouličními lampami jsou liduprázdné. Náhle ze tmy vystoupí maskovaná postava. Mlčky přikročí k mladé ženě, do obličeje jí chrstne hořlavou kapalinu a škrtá zapalovačem.
Právě jsme byli svědky chladnokrevné vraždy. Oběť se navenek "provinila" pouze tím, že šla v noci sama městem. A že byla ženou. V očích mnoha lidí a institucí jde bohužel o dostatečnou záminku k útoku. Měla být opatrnější. Jinak se obléct. Nikam nechodit. Sedmý a zatím nejlepší film francouzsko-německého režiséra Dominika Molla rozkrývá, jak tato pokroucená, široce rozšířená logika prorůstá společností.
Pátrání po pachateli je sekundární. Hned úvodní titulek nás informuje, že 20 procent vražd spáchaných ve Francii zůstává nevyřešeno a že tento příběh byl jednou z nich inspirován. Moll se scenáristou Gillesem Marchandem čerpali z knihy 18.3. Une année à la PJ, ve které spisovatelka Pauline Guéna na základě několikaměsíčního výzkumu podrobně popsala práci francouzských kriminalistů.
Z takřka pětisetstránkové publikace si tvůrci vybrali jeden případ. Došlo k němu ve Versailles, filmaři ale dějiště přesunuli dál od metropole, na poklidné, izolované předměstí Grenoblu. Navenek idyla, pod povrchem iracionální agrese, předsudky a nenávist. Zářivě modrá obloha s majestátními horami v pozadí vytváří ironický kontrast k chování mužů, kterými zmítají přízemní pudy a k záchvatu hněvu jim stačí nefunkční tiskárna.
Hned první scéna prozrazuje, že režiséra víc zajímá fungování a selhávání policejního kolektivu. Na stanici se dojemně loučí šéf oddělení, všemi oblíbená otcovská figura. Odchází do důchodu. Na jeho pozici nastupuje mladý, ambiciózní Yohan. A hned následujícího rána se starším parťákem Marceauem ohledává Clařino tělo. Chce kolegům dokázat, že je stejně kompetentní jako jeho předchůdce.
Dychtivý vyšetřovatel ale od začátku dělá chyby a ztrácí se v labyrintu výpovědí mužů, kteří Claru znali. Jak vyplývá z dlouhých výslechů, uvěřitelně napsaných a s jistotou zrežírovaných, podezřelé spojují dvě skutečnosti. Pohrdají ženami a měli s obětí intimní vztah, v podstatě ji vnímali jen jako tělo. Obojí je pro ně tak samozřejmé, že to ani netají.
Teenager Jules se během rozhovoru s policisty začne nekontrolovaně chechtat, když si vzpomene na vtip o Clařině smrti, který slyšel od kamaráda. O dvě generace starší Vincent pravidelně mlátí svou partnerku. Omlouvá to tím, že byla hysterická a potřebovala uklidnit. Gabi občas skládá písničky. V jedné rapuje, jak Claře hodí do okna Molotovův koktejl.
Každý svými slovy a činy normalizuje násilí na ženách, spoluutváří toxickou kulturu, která začíná u ponižování, výhrůžek či obtěžování a končí vraždou. Jenomže i vyšetřování vedou zpočátku pouze muži. Neuvědomují si, že jsou součástí problému. Třeba jen tím, že při rozebírání smrtícího žhářského útoku necitlivě vtipkují o barbecue.
Režisér Moll se scenáristou Marchandem přistupují k neomaleným policistům kritičtěji než například autoři českého seriálového hitu Případy 1. oddělení, kteří sexismus prezentovali jako přirozenou, někdy dokonce legrační součást policejního folkloru, se kterou nelze nic dělat. Francouzští tvůrci své antihrdiny zároveň nezplošťují na karikatury drsných chlapáků. Nahlížejí i do jejich soukromí, odhalují příčiny neklidu.
Z mimopracovních dialogů vyplývá, že detektivové jsou si sami sebou nejistí, protože nezvládají naplňovat očekávané role. Obzvlášť zřetelně své selhání vnímá starší Marceau. Občas ho popadne amok a při výsleších nepřestává myslet na manželku, která se s ním hodlá rozvést. Nejenže mu byla nevěrná, navíc s milencem otěhotněla, což zkušeného kriminalistu zraňuje nejvíc.
Mladší Yohan je naopak tak zaujatý profesionálním výkonem, že úplně potlačil emoce. O Claře uvažuje podobně odtažitě jako její partneři a přátelé. Pozornost zužuje na ženin čilý sexuální život. Je přesvědčen, že šlo o zločin ze žárlivosti. A tedy o důsledek její lehkovážnosti.
Teprve když případ po letech znovu otevírá vyšetřující soudkyně, dokáže jej Yohan nahlédnout v širších souvislostech. "Mezi muži a ženami je něco špatně," shrnuje policista lakonicky hlavní myšlenku filmu. Z krátkozrakosti jej později usvědčuje i nová parťačka, když popisuje nepříjemné zkušenosti s kolegy. Nejsou to ženy, kdo dělá svět nebezpečným.
Případ trvající měsíce a roky se pro samotářského Yohana stává posedlostí a noční můrou. Metaforou bezmoci je dráhová cyklistika, jeho jediný koníček. Zas a znovu po nocích umanutě šlape po velodromu, ale nikam se neposouvá. Jako křeček v kolečku.
Také zpočátku realistické vyprávění čím dál víc připomíná zlý sen. Scény se častěji odehrávají v noci, u Clařina hrobu se scházejí podivná individua a kontury zločinu jsou stále rozostřenější. Úvodní incident se mění v černou díru, která pohlcuje veškerou radost a naději. Ač stopy vedou do ztracena, o vývoj se stará psychologický rozklad protagonisty.
Yohana přesvědčivě hraje Bastien Bouillon. Šťastnou volbou bylo též obsazení Bouliho Lannerse do role Marceaua. Věkově i typově odlišní představitelé se skvěle vyvažují a přispívají k tomu, že film je i při své přímočarosti a konverzačním charakteru dynamický, nevyzpytatelný.
Noc 12. představuje precizní studii zneklidňujícího společenského problému ze stejného důvodu, kvůli němuž zároveň nejde o uspokojivou procedurální detektivku. Podobně jako jihokorejské Vzpomínky na vraha z roku 2003 nebo americký Zodiac od Davida Finchera ani francouzský thriller nakonec neodmění diváckou trpělivost a pozornost pocitem, že zlo bylo potrestáno a svět je opět v pořádku. Protože není.
Bludiště slepých uliček v případu vyvolává frustraci adekvátní nemocnému systému, v němž se ženy častěji stávají obětí, než aby se dočkaly spravedlnosti.
Film
Noc 12.
Režie: Dominik Moll
Pilot Film, česká premiéra 12. května.
