Recenze - Doba, kdy se vyplatilo věnovat zvýšenou pozornost filmům z východní Asie je sice dlouhodobě na ústupu, přesto letošní karlovarský festival nabízí několik filmů, které určitě stojí za pozornost. Vedle opuletního festivalu akce z Indonésie Zátah nebo filipínské satiry na filmové festivaly Žena v žumpě se letos přidává i jihokorejský animovaný film o šikaně na základních školách Král čuňat, který si navíc nejspíš zaslouží i titul nejpodivnějšího asijského filmu v programu.
Jihokorejská animovaná tvorba stojí trochu ve stínu japonského anime a nutno podotknout, že používá i podobný styl. To platí i pro Krále čuňat, ovšem s tím, že animačně se nejvíc podobá starým laciným brakovým anime z osmdesátých a devadesátých let (asi nejvíc připomíná bizarní anime Ichi the Killer Episode 0).
Má velmi primitivní kreslenou animaci, ve které je pohyb omezený na minimum, často na nervózní třas postav, který se dá animačně snadno rozvrhnout do několika málo opakujících se fází. Kresebně používá také jednoduchou linku, která si dává záležet především na patřičně expesivní mimiku postav, jejichž tváře se v okamžicích hněvu mění v téměř monstrózní grimasy.
Neotesaný animační styl Krále čuňat nicméně dobře odpovídá jeho hrubozrnnému vyprávění. Z tohoto hlediska se těšte na bizarní směsku přestřeleného sociálního dramatu, korejských „bitkařských" filmů ze střední školy (Once upon a time in high school) a nihilistických generačních výpovědí o mládeži bez perspektivy (ke srovnání se nabízí například japonský film Modré jaro).
Je to směs nepochybně výbušná a excentrická, ale v něčem určitě podmanivá. Když se divák smíří s tím, že se film nepokrytě vyžívá v brakově vyhroceném líčení motivů jako sebevražda, bezmocný vztek nebo ponižování, dostane se mu empatické a naprosto bezútěšné vize společnosti, kde mechanika šikany nepracuje jen na chlapeckých školách, ale v celé společnosti. Zdejší šikanéři jsou totiž žáci z bohatých rodin, kteří si ponižováním druhých zároveň pomáhají k lepším známkám a tím i snadnějšímu postupu na prestižní univerzity.
Je to právě bezvýchodné líčení společnosti jako dobře promazané pasti, která bohatým dává příležitost se uplatnit a chudé (ve filmu líčené metaforicky jako čuňata, z jejichž sádla se živí jiní) předurčí k ještě větší bídě, díky níž film drží pohromadě. Jsme mu pak snadněji ochotni opustit zjevné dějové nesrovnalosti a nedořečenosti. Těžko říct, do jaké míry snímek vypovídá o skutečné situaci v Jižní Koreji a fakt, že je film animovaný a v mnoha motivech určitě přestřelený, dojmu autenticity nepomáhá. Ale jako žánrový snímek, který se soustředí především na evokaci pocitu bezmoci, funguje velmi dobře.
Ostatně hlavní cílem tu není realistické pozorovatelské rozkrytí fenoménu šikany (jaké můžeme znát např. ze švédského filmu Play), ale spíš nihilistická úvaha o tom, kdo se ve světě, který postavám nenabízí žádnou naději, stane větším monstrem.
Surová a „chudá" animace, která největší pozornost věnuje grimasám potlačovaného vzteku ve tvářích postav, dává této úvaze vlastně dost odpovídající rámec.
